Proč tu vlastně jsem?

Dobrá je sůl. Jestliže však i sůl pozbude chuti, co jí dodá slanosti? Nehodí se na pole ani na hnojiště: vyhodí se ven. Kdo má uši k slyšení, slyš. (Lukáš 14,34+35)

Znám lidi, kteří své křesťanství pojímají jako něco, co se týká jen jich. Schovají se někde, kde je nikdo neruší, a jejich život se pak stává neustálým teoretizováním a hloubáním nad texty Bible. Pokud se někdy dostanou mezi lidi, tak jen proto, aby své bližní zkritizovali.

     Ježíš přirovnává své následovníky k soli. Když jsem tento výrok četl poprvé, tak jsem nechápal, jak se může sůl zkazit. Pak jsem jel s kamarádem na chalupu. Celý den jsme sbírali houby. Večer jsme si chtěli na oleji osmahnout ryzce, ale nakonec z toho nic nebylo, protože někdo nechal sklenici se solí otevřenou a ta zvlhla a nedalo se s ní solit.
     Sůl je dobrá, když se používá na to, k čemu je určena. Mohu s ní osolit jídlo, které by bez ní vůbec nechutnalo. Soli ale musí být právě tolik, kolik je jí potřeba – ani málo ani moc. Pokud sůl používám správně a přiměřeně, je dobrá.

     Zajímavé je to, že menší škodu udělá, když je soli méně, než když je jí moc. Nedosolené jídlo se dá přisolit, přesolené už často spravit nejde.

     V pohádce Sůl nad zlato se král přesvědčil, jaký je život bez soli. Křesťané mají být solí tohoto světa. Mají „prosolit“ společnost nejen slovy, ale i tím, jak žijí. Ježíš nás učí službě potřebným. Učí nás žít mezi lidmi praktické křesťanství, které lidem o Stvořiteli často řekne mnohem víc než sebelepší kázání. To je důvod, proč tu chce mít Ježíš své učedníky i svou církev.

(Další díl seriálu "Novozákonní rezonance" inspirovaný evangeliem podle Lukáše.)