Proč jsi tak smutné, srdce mé...

         Stane se vám občas, že se ráno probudíte a máte pocit, že je vše na nic? Nemáte chuť vstávat, a když vstanete, tak se vám do ničeho nechce, nemáte náladu a zdá se vám, že jste na vše sami, že vám nikdo nerozumí...

         Mně se to už párkrát stalo. V tu chvíli ani nevíte, proč se tak cítíte. Zpětně pak člověk zjistí, že pro to nebyl žádný zvláštní důvod. Takže si klade otázky: "Byl divný tlak? Nebo jsem špatně spal? Není něco zlého ve vzduchu?" Sám pro sebe jsem si našel odpověď, že někdy to může být jen zakolísání mé duševní pohody.
         Horší je, když je důvod ke smutku a pocitu, že jsem na vše sám a že mi nikdo nerozumí. Zvláště, když se setkáme s tím, že na nás někdo neustále útočí a dělá vše pro to, aby nám nějak ublížil. Něco podobného prožívá autor 43. žalmu:
"Rozsuď nás, Bože, zjednej právo
   proti bezbožné chátře
   a lstivým zákeřníkům." (Žalm 43,1)
         Není snadné, když se věřící člověk ocitne sám mezi těmi, které Bible nazývá svévolníky. Není snadné dodržovat Boží principy mezi lidmi, pro které je jediným "principem" jejich sobectví. Kamarád mi vyprávěl, jak se v padesátých létech minulého století ocitl pro svou víru ve vězení mezi zloději a vrahy. Když se chtěl modlit, ostatní se mu smáli. Ptali se ho: "Na co se modlíš? Vždyť Bůh není, kdyby byl, nenechal by tě zavřít!"

         V té době prožíval přesně to, o čem zpívá autor našeho žalmu:
"Jen v tobě, Pane, jsem měl posilu,
   proč se teď ke mně nechceš znát?
   Proč kalich nepřátelství, hořkosti a zloby
   mám do dna beze zbytku vychutnat?" (Žalm 43,2)
         Z vlastní zkušenosti vím, jak těžké to je, když se člověk musí bránit útokům lidí, kterým nic neudělal a ani jim neublížil, jen proto, že je díky své víře jiný. Není snadné odolávat takovým útokům. Zvlášť, když se k tomu ještě přidá pocit, že nás na to Bůh nechal samotné.

         Člověk pak vzpomíná na chvíle, které mohl prožívat ve společenství lidí, kteří jako on věří v Boha a snaží se žít podle principů Božího království. Vzpomínky pak přecházejí v další modlitbu, ve které prosíme Boha:
"Sešli své světlo, ať mne vede,
   spolu s tvou pravdou ať mne provází
   na horu svatou, do tvé svatyně.
Tam svoji harfu rozezpívám,
   u tvého oltáře, můj Bože,
   chválit tě budu, Bože můj." (Žalm 43,3+4)
         Proč je tak dobře u "oltáře"? Proč je tak dobře, když svého Boha nemusím chválit sám? Je to prosté. Byl jsem stvořen pro společenství, pro život v Božím království. Proto toužím po tom, abych se o svou víru mohl dělit s někým, kdo mi rozumí. Potřebuji někoho, kdo jde po stejné cestě víry, jako já.

         Líbí se mi závěr našeho žalmu:
"Proč jsi tak smutné, srdce mé,
   proč tak naříkáš a vzdycháš?
   Trošičku strpení, Bůh přijde na pomoc
   a ty pak zazpíváš: Můj zachránce je Pán!" (Žalm 43,5)

         Není snadné čekat na Boží pomoc. Vím ale, že ta trocha strpení se vyplatí.