Představ si, ona mne neposlechla!

„Já jí říkala nádech, výdech, nádech, výdech, nádech, výdech, ale ona to nedělala“, stěžovala si moje vnučka.

Jenže já netušil, o kom to ten tříletý capart mluví. Teprve když se její máma vrátila domů, mi vše ozřejmila.

Vše začalo tím, že se vnučce nedařilo rychle obléct její oblíbené triko. Asi po pátém pokusu se začala vztekat a triko letělo dost daleko od ní.
„Adélko“, oslovil jsem jí, „nádech, výdech, nádech, výdech...“ Chvíli mě ignorovala, ale pak začala dýchat podle mého rytmu. Díky tomu se po chvíli uklidnila a pak na mě spustila: „Já jsem jí říkala nádech, výdech, nádech, výdech, nádech, výdech, ale ona to nedělala. Představ si, že ona mne neposlechla!“ Tvářila se při tom hodně pohoršeně. Divila se, že nevím, o čem a o kom to mluví. Ještě pořád mě má za pohádkového dědečka, který ví úplně všechno.

Začal jsem se jí vyptávat a ona mi prozradila, že tou, která ji neposlechla, byla její máma. Když se maminka navečer vrátila z práce, ptal jsem se jí, co se stalo a ona se začala smát. Vyprávěla, jak uspávala Adélku a ta si ještě v posteli hrála s autíčkem. Pouštěla ho ze vzduchu na matraci a při jednom „pokusu“ jím maminku trefila do hlavy. Byla to ale taková rána a bolest, že se máma rozplakala.
„Maminko, ty pláčeš?“ ptala se Adélka a hladila ji. Když to nezabíralo, tak maminku objala a začala s terapií: „Mamino, nádech... výdech... nádech... výdech...“ Čekala, že maminka správně zareaguje a po chvíli se uklidní, jenže nic takového se nestalo. Byla z toho smutná ještě víc než z toho, že tu bolest sama způsobila.

Je to možná úsměvný příběh, ale já si z něho vzal tři poučení.
To první: Pokud předpokládám, že druhý ví o tom, co mu vykládám, stejně jako já, nebude mi rozumět. Proto si raději ověřím, kolik toho ví, aby mě mohl pochopit.
To druhé: Pokud něco učím děti, nesmím zapomínat se tím také sám řídit, protože (nejen) děti to očekávají. Pokud opakovaně sledují, že jim kážu vodu, ale sám piju víno, časem nejen mé rady, ale i mne samého, přestanou brát vážně.
To třetí: Apoštol Pavel, dříve známy jako Saul z Tarsu, autor velké časti Nového Zákona, k tomu dodává: „Mějte se na pozoru – nejblíže pádu je ten, kdo si je sám sebou příliš jist.“ (1. Korintským 10,12) To, že něco vím a dokonce to mohu učit druhé, mi nepomůže, pokud se tím sám neřídím. Pavel píše, že nejblíže pádu jsem tehdy, když jsem si příliš jistý sám sebou.