Přece jen je i po mně.

Naše skoro tříletá vnučka je krásná po mamince i babičce. Má hudební sluch, líbí se jí ukulele a k tomu všemu disponuje pěkným hláskem. To vše má nejspíš po babičce. Dlouho jsem si kladl otázku, zda je v něčem i po mně.

Poslední dobou zjišťuji, že je.
Nejvíce se to pozná při jídle. Má ráda vařenou mrkev, bramborovou kaši, hlávkový salát, rajskou polévku... Jen ten „špenátový zub“ jí ještě nedorostl.
Adélka má ale také ráda mák a vše, co obsahuje mák. Když jí slíbím, že dovezu makovou buchtu, vůbec neprotestuje, že si má večer čistit zoubky.
Nedávno jsem jí poprvé vyzvedával ve školce. Večer jsem jí slíbil, že jí z Brna přivezu makovou buchtu. Jakmile mne zahlédla ve dveřích školky, okamžitě volala: „Dědečku, čistila jsem si zoubky!“ Jakmile se usadila v kočárku, okamžitě se zajímala, kde je slíbená maková buchta.

V pondělí jsem se po týdnu zase vydal z Brna do Prahy, abych s ní mohl prožít další den. Nechtělo se jí ven, tak jsme si hráli doma. Četli jsme si pohádku „Jak si pejsek roztrhl kaťata“. Před odpoledním spánkem chtěla, abych jí vyprávěl pohádku o tom, „jak šly šaliny spát“. Věděla, že si nějakou vymyslím.
To nejlepší ale přišlo, když se pak probudila. Pojedli jsme francouzské brambory a šli si hrát s dřevěnými vláčky. Po chvíli mne napadlo, že si uvaříme naši oblíbenou mrkvičku. Adélka je sangvinička, tak ji baví dělat věci „jako“.

Vzali jsme si víčko od její skleničky na pití, do ní dali „jako“ vodu. Pak jsme „jako“ ostrouhali kilo mrkve, aby jí bylo dost pro oba dva. Adélka ještě přidala trochu soli a oleje, aby měla mrkvička tu správnou chuť a tělo ji dokázalo dobře strávit. Během vaření přijela s mašinkou k „hrnci“ a opřela jí „čumáček“ o hrnec.
„Adélko“, reagoval jsem, „mašinka si spálí čumáček!“ Reagovala okamžitě. „To nevadí, dědo“, pravila vážně, „zavezu ji k paní doktorce. Ta jí to ošetří a zaváže.“ Vzala mašinku a jela k paní doktorce, která mašinku odborně vyšetřila i ošetřila. Jakmile s ní přijela zpět, říkám: „Ten čumáček by chtělo něčím ochladit. Třeba trochou sněhu, co zrovna padá!“
Navrhla jiné řešení: „Dědečku, dáme jí zmrzlinu.“ Podíval jsem se na ni: „Ale kde ji vezmeme?“ I na to měla řešení: „Uděláme ji!“
Začali jsme banánovou. Zase jen jako jsme oloupali banány, přidali med a plnotučné mléko. Když to vše mixovala, musel jsem si zacpat uši, aby mne nebolely. Směs jsme dali do mrazničky a jakmile byla zmrzlina dostatečně zmražená, hned mašince chladila čumáček.
Pak si čumáček spálila další a po ní ještě hodně dalších mašinek. Vždy skončily u paní doktorky a poté jsme je léčili zmrzlinou. Udělali jsme jablečnou, jahodovou, malinovou, mrkvovou, dokonce pro mne udělala i česnekovou, protože ví, jak moc mám česnek rád.

Byla to spousta zajímavých chutí. Jednu z nich jsme ale dělali opakovaně. Víte jakou? Makovou. S medem, smetanou a tvarohem. Touto speciální zmrzlinou ale mašinky neléčila. Tu jsme si společně vychutnávali jen my dva. A právě v té chvíli mi došlo, že je i po mně a měl jsem z toho velkou radost.

Domů jsem se, jako vždy, vracel sice unaven, ale v srdci mne hřálo poznání, že je Adélka i po mně, po dědovi. Už se těším, co spolu budeme vyvádět příště.