Právě jsme přišly z procházky

Co byste odpověděli, kdyby vám právě teď na mobil zavolal kamarád, kterého jste už dlouho neviděli a zeptal se: „Jak se dnes máš?“

Ovence, naší šestadevadesátileté babičce se to stává často.
Zrovna někdy předevčírem, když se vracela z procházky, zvonil mobil. Dcera jí ho podala do ruky. Chvíli bylo ticho a pak řekla: „Dobře. Právě jsme se vrátily z procházky...“

Představte si, že jí voláte vy a dostanete takovou odpověď. Co byste si mysleli? Jakou procházku byste si představili?
Nedávno ještě odpovídala: „Dobře. Právě jsme byly na kolonádě!“ Tou kolonádou byl chodník ve tvaru obdélníku v našem vnitrobloku, dlouhý zhruba čtyři sta kroků. Když se k nám přestěhovala, zvládala těch obdélníků osm. Počet se ale postupně snižoval, přestože se snažila trénovat každý den.
Dnes už se nevrací z kolonády, ale z procházky, která vede z jejího pokoje do obýváku a zpět...

Jak byste reagovali na jejím místě, kdyby se někdo po telefonu ptal, jak se máte?
Spousta lidí v jejím věku a v jejím zdravotním stavu by neřekla „dobře“, ale spíše by začala vypočítávat, co všechno už je špatně.
Ovenka by také mohla brblat, že s naší pomocí ujde možná tak padesát kroků, a to ještě s deseti zastávkami na vydýchání. Jenže ona raději odpoví „dobře“ a myslí to upřímně. Když jsme jí kdysi dávno na její dotaz, jak se máme, odpověděli „dobře“, reagovala: „Dobře je za tři!“

Je na nás, jak bereme život. Je na nás, zda brbláme a nadáváme na celý svět, nebo se radujeme, že ještě ujdeme těch svých padesát kroků. Můžeme naříkat na zlý osud, nebo se radovat, že máme někoho, kdo nás těch pět minut, než dojdeme z pokoje do obýváku a zpět, podpírá. Rozhodnutí o tom, jak se budeme cítit, je na nás.

Ovenka se každé ráno rozhodne radovat z toho, co ještě funguje, a pak se má celý den zase dobře. To je sice za tři, ale pořád lépe než za čtyři nebo za pět.
Tak co, jak se dnes máte?