Počítáš s tím, že zemřeš?

            Na školení, které se týkalo doprovázení umírajících, jsem dostal otázku, zda mám napsanou závěť. Odpověděl jsem pravdivě, že zatím ještě ne.

            Všichni, kdo žijí, mají naději. Vždyť živý pes je na tom lépe než mrtvý lev. Živí totiž vědí, že zemřou, mrtví nevědí zhola nic a nečeká je žádná odměna, jejich památka je zapomenuta. (Kazatel 9,4+5)

            Když se Šalomoun zabývá otázkou smrti, připomene, že smrt je to jediné, čím si můžeme být jisti. Všichni zemřeme, to víme, jen netušíme, kdy to nastane.

            Z tohoto pohledu ta otázka ze školení dává smysl. Teď tu jsem. Jsem živý, relativně zdravý, spokojený a šťastný. Podle Šalomouna jsem na tom líp, než kterýkoliv slavný, ale již mrtvý člověk. Mohu totiž ovlivnit nejen svůj věčný osud, ale i takové přízemní věci, jako je třeba co bude s mým majetkem.

            Mnozí lidé žijí, jako by nikdy neměli zemřít. Moudrý člověk ale vnímá svou pomíjitelností a proto počítá s tím, že smrt může přijít v kterémkoli okamžiku života.

            Moudrý člověk se čas od času na chvíli zastaví a pak přemýšlí o tom, jestli by žil a jednal stejně, kdyby věděl, že za pár dnů zemře. Neznám nikoho, kdo by po takové meditaci prohlásil, že ve svém žebříčku hodnot nemusí nic měnit.

            Všichni živí mají podle Šalomouna i naději. Využije ji ale jen ten, kdo si uvědomuje křehkost svého pozemského bytí.

Bože, vím o své smrtelnosti a počítám s tím, že jednou zemřu. Díky, že mi nabízíš naději na věčné bytí. Chci se jí držet.

Článek je součástí mozaiky, kterou postupně vytvoří 366 dílů série s názvem "Na počátku všeho bylo Slovo". Najdete je v rubrice se shodným názvem.

Minulý díl:  Proč si zbytečně škodíš?