Pjostě ne!

Zeptáte se: „Proč ne?“ A dostanete odpověď: „Prostě ne!“ Vzpomenete si, kdy takto naposledy někdo reagoval na vaši otázku?

Když jsem nedávno slyšel stejnou odpověď, vybavil se mi můj bývalý šéf. Náměstek, který tehdy na klopě saka nosil malou hvězdičku a pod košilí na krku křížek. „Prostě ne“ odpovídal, když mu došly argumenty, kterými by přebil ty moje. Věděl, že je šéf, navíc straník, zatímco já nebyl ani v SSM, tak využil toho, že „větší bere“.

Na Nový rok jsem ale podobnou odpověď slyšel od naší vnučky. Za dva měsíce bude mít dva roky, takže už je to velká slečna.
Na přelomu roku u nás byla s rodiči. Její máma si sedla na matraci, kde Adélka už dvě noci dělala svoje „haji haji“, jak ráda říká. Ty dvě noci spala s babičkou.
Když uviděla, jak její máma zabrala její pelíšek, došla k ní, narovnala se a pěkně hlasitě řekla: „Maminka ne!“ Dávala tím najevo, že je to její prostor.
„A proč ne?“ ptala se maminka.
Adélka se ještě více napřímila, zřejmě, aby si připadala větší než její sedící máma, a pak velice důrazně vyslovila: „Pjostě ne!“
Přál bych vám vidět, jak důležitě se při tom tvářila a jak se divila, když slyšela náš smích a zjistila, že, na rozdíl od ní, nejsme vůbec vážní.

Děti a vnoučci jsou jako naše zrcadla. Opakují, co vidí a slyší. Když jsem viděl Adélku v pozici mého bývalého šéfa, musel jsem přemýšlet, kde něco takového viděla a slyšela, protože to určitě nemohla vymyslet sama. Nakonec jsem to svedl na babičku, protože mého bývalého náměstka určitě Adélka ještě nepotkala.
Děti nás pozorně sledují a pak nás napodobují. Navíc mají výbornou paměť a tak je třeba si dávat pozor, o čem si v jejich přítomnosti povídáme. Rozumí mnohem víc, než si myslíme.

S tou pamětí je spojena druhá vzpomínka. Minulý týden jsme šli kolem Botiče. Na jednom pěkném místě jsme se na chvíli zastavili a já Adélce povídal: „Podívej, tam je splav. Vidíš, jak tam padá voda shora dolů? A pod tím splavem plavou kačenky...“
Pak jsem šli dál, protože naším cílem bylo krmení králíčků na nedalekém statku.
O týden později jsme šli stejnou cestou. V batůžku jsme měli mrkvičku pro králíčky. Adélka se najednou zastavila, otočila a řekla: „Splav!“ A aby si byla jistá, že vím, o čem mluví, tak na ten splav raději ještě ukazovala svým malinkatým ukazováčkem na pravé ruce.

Mám rád ty chvíle, které mohu prožít s naší vnučkou. Už druhý rok mohu s obdivem pozorovat, jak se z bezbranného miminka postupně mění v osobnost. Navíc se mi přitom vybavují vzpomínky na moje dva dědy, se kterými jsem prožíval báječné chvíle. Oba dva byli skvělí. Když jsem s Adélkou, tak si uvědomuji, že se mi po nich i po těch létech, co už nežijí, pořád stýská. Jak rád bych zase řekl: „Dědo!“