Pečené „barefootky“

Věřil jsem, že s vnučkou stihneme nakoupit ještě před tím, než přijde bouřka. No, zmýlil jsem se. Nestihli jsme to.

Ještě pár metrů od zastávky, ze které jsme potřebovali přejet na tu další, se zdvihnul takový vichr, že jsme museli hned zavřít oči, aby nám do nich nenalétal prach, který ten vichr hnal proti nám. Pak vichřice skončila a chvíli se zdálo, že nás bouřka mine. Neminula. Za malou chvíli začalo počasí řádit skoro na plné pecky.

Od zastávky šaliny to máme ke vchodu do našeho domu asi čtyřicet metrů. Utíkali jsme, trvalo to jen pár vteřin, ale i tak jsme byli oba durch promočení. Sotva jsme byli pod střechou, vnučka pronesla: „Chudák šalina, ta se nemá kam schovat!“
Hned nato ale nadšeně zvolala: „Dědo, to byla paráda!“
Babička naše nadšení z toho, že jsme okusili supercelu, nesdílela. Adélku rychle osušila, převlékla ji do suchého oblečení, a ještě ji konejšila: „Chudinko, vždyť ty jsi promokla až na kůži.“ Vnučka s ní ale nesouhlasila. „Babičko, chudáček je ta šalina. Já už jsem doma, ale na ni pořád ještě prší!“

Druhý den jsme měli v plánu jet do Vyškova, a tak bylo třeba vysušit boty, které byly také úplně promočené. Chvíli jsem přemýšlel. Nakonec ty její sandálky putovaly do trouby.
„Babičko“, reagovala Adélka, když to zjistila, „děda peče v troubě moje boty.“ Odpověděl jsem, že je nepeču, ale jen suším. „Dědo, v troubě se peče jídlo. Tak boty pečeš!“ tvrdila mi Adélka.
„Tak jestli je peču,“ reagoval jsem, „tak je zítra dostaneš k obědu!“ A hned nato jsem do jedné kousl. „Ještě jsou tvrdé“, prohlásil jsem a malá se smála tak vehementně, až musela utíkat na nočník.
Babička mne pak plísnila: „Dědo, ty ses musel zbláznit. Ty nevíš, kolik takové dětské „barefootky“ stojí?“

Druhý den ráno jsme se vypravovali na slíbený výlet do Vyškova. „Adélko, obuj si boty a vyrazíme, ať nám neujede vláček“, popoháněl jsem ji. Mrkla na mne těma svýma šibalskýma očima a pronesla: „Dědo, to jsou ty pečené boty?“ Hned jsem do jedné zase kousl a řekl: „No, ve Vyškově si na nich pochutnáme.“ Tentokrát na nočník nemusela, protože na něm byla chvílku před tím.

Také výlet do Vyškova se vydařil. Ukázal jsem jí, kde jsem se narodil a také jsme se podívali na dům, kde jsem bydlel až do šesté třídy. Pak jsme se stavili v tamní modlitebně, kde si mohla zazpívat do mikrofonu, což se jí moc líbilo, už když jsme byli ve Vyškově minulý týden.
Mně zase udělala radost, když chtěla, abych něco hrál na klavír. Tak jsem chvíli hrál a ona pak vzala mikrofon, zpívala moji melodii a občas si vymýšlela i svůj text. To se to pak opakovalo ještě několikrát.

Ještě ve vlaku říkala: „Dědo, včera to bylo super a dneska taky. Pojedeme zase někdy do Vyškova?“ Slíbil jsem jí, že určitě ano. Už se těším, až zase uslyším to její dětské „jamování“.