Pastýřské humoresky – nejlepší projímadlo

Za totality musel každý farář čas od času navštívit tzv. církevního tajemníka. Byl to pracovník StB, který měl na starosti sledování dění v církvích. Návštěva u něj nepatřila mezi příjemné zážitky. Jednou jsem ale zažil výjimku.

Bylo to na začátku listopadu v roce 1989. V jedné z mých farností jsme chtěli dělat přednášky o evoluci a jejím vztahu k Bibli. I na takovou činnost bylo třeba vyjádření pana církevního tajemníka. Protože jsme pro tuto příležitost chtěli po městě vyvěsit i plakáty, bylo třeba schválení krajského tajemníka.

Napsal jsem žádost a vydal se s ní do Hodonína. Na Okresním národním výboru jsem našel správné dveře, zaklepal a po chvíli vstoupil. Když jsem přednesl naši žádost, pan tajemník, bývalý učitel, mi radil, abych tu žádost raději stáhnul. Chvíli jsme se přeli a on nakonec rezignoval. Na mou kopii mi potvrdil přijetí žádosti a dal na ni i razítko. Domluvili jsme se, že se za tři týdny stavím pro odpověď.

Ve chvíli, kdy jsem už otvíral dveře, se mne ještě zeptal: “Pane kazateli, můžete mi říci, jaké noviny čtete?“

„Rudé právo,“ odvětil jsem k jeho velké radosti. (To, že mi předplatné zůstalo po mém předchůdci, jsem raději neříkal.)

Pochválil mne, že mám dobrý vkus a já odpověděl: “Víte, pane tajemníku, po ránu mám vždy problémy se stolicí. No a když si přečtu Rudé právo, tak to ze mne vyběhne jak po másle. Tyhle noviny jsou spolehlivé a skvělé projímadlo! Ještě lepší, než Mladá fronta!“

Když jsem uviděl jeho pohled, raději jsem rychle vypadl a upaloval domů.

O čtrnáct dnů později přišla sametová revoluce a to mne asi zachránilo. Jinak by měla pravdu manželka, která mne moc nepochválila a prorokovala, že za to ještě zaplatím pořádnými problémy.

Takhle zůstala jen úsměvná vzpomínka.

Za ten výraz v jeho obličeji to stálo.