Paní učitelka

Učitelé a kantoři jsou různí. Na jedny rádi vzpomínáme, na ty druhé se snažíme co nejrychleji zapomenout. Proč tomu tak je?

S učiteli a kantory se setkávám i zde na blogu. Také zde mám ty, jejichž články si rád přečtu, a i když s nimi nesouhlasím, tak se těším, že se snad potkáme na srazu blogerů.
Články těch druhých už raději nečtu.
Nebýt Karla Trčálka, který jim tu občas dělá reklamu, většinou bych si ani nevšiml, že svět zase obohatili o další literární dílo. Pokud přijedou na sraz blogerů, určitě je rád potkám, ale když tam nebudou, nebudu plakat.

Proč na jedny kantory rádi vzpomínáme i po létech, zatímco ti druzí se z naší paměti postupně vytrácejí?

Začnu těmi druhými. Jsou přesvědčení o tom, že mají patent na rozum a jsou tudíž neomylní. Z toho plyne, že s nimi není rozumná řeč. Diskuzi berou jako kolbiště. Ignorují vaše argumenty a vás snaží umlátit těmi vlastními.
Pokud jim dokážete, že neměli pravdu, tváří se, jako by se nic nestalo. Jakmile se ale spletete vy, dostanete okamžitě nedostatečnou. Navíc, podobně jako náš pan premiér, se omlouvají jen nadřízenému a podřízenými, mezi které řadí žáky a studenty, pohrdají, z duše pohrdají...

Myslím, že hlavním znakem těchto lidí je touha dokázat si svou převahu nad těmi, které mají učit. Proto nemají rádi studenty, kteří si dovolí mít vlastní názor, tedy jiný, než je ten páně učitele či učitelky.
Vybavil se mi jeden asistent z doby, kdy jsem studoval VUT v Brně. Představil se nám: „Jmenuji se inženýr ...“ Hned mne napadlo: „Tak titul je pro tebe důležitější než jméno?“ Od té chvíle jsem byl při jeho výuce ve střehu. Jednou na „cvikách“ oddělal kryt přístroje, kterým jsme měli něco měřit, ukázal na nějakou součástku a chtěl po mně, abych mu řekl, k čemu slouží. Odpověděl jsem mu, že studují obor a tudíž nemám v osnovách studia znalost funkce součástek v měřících přístrojích. „To přece ví každý blbec, k čemu ta součástka v tomto přístroji slouží...“

Jméno ani příjmení tohoto soudruha asistenta si už nepamatuji. Jen to, že bral svůj titul jako nejdůležitější součást jména a pak brzy skončil, protože já nebyl jeho jediná oběť...
„Uvědom si, že já jsem učitel a ty žák. Takže pravdu musím mít já! Pamatuj si to, nebo tu brzy skončíš!“ Tohle na mne řval jiný vyučující, když jsem ho slušně upozornil, že má ve výkladu chybu.

Pojďme k učitelům, na které rádi vzpomínáme. Mohl bych vzpomínat na třídního z průmyslovky, který nás toho naučil tolik, že jsem se v jeho předmětech na vysoké už skoro nic nového nedověděl. Navíc za nás bojoval, když jsme měli nějaký průšvih...
Tito učitelé i učitelky nebrali učení jen jako práci nebo zaměstnání, ale jako životní poslání. Dodnes rád vzpomínám na třídní ze základky. V osmé třídě dělala maximum, abych se i přes svůj špatný původ dostal na střední školu. Nevyšlo to, ale já vím, že víc už pro mne udělat nemohla.

A protože jsem se tu otřel o místní učitelky a učitele, tak zmíním alespoň jedno jméno, které tu učitelskému úřadu dělá čest. Z jeho článků je patrné, že učitelování bere jako poslání a že ho to baví. Věřím, už víte, koho mám na mysli. Ano, Filipa. Tedy pana Filipa Vracovského. Ne vždy spolu souhlasíme a souzníme, ale pokud někdy vzájemně diskutujeme, není to souboj o to, kdo má pravdu, ale jen výměna názorů. Filipe, díky za to, jak se tu staráte o to, aby kantorskému stavu zůstala vážnost, která mu náleží.

V nadpisu mám „Paní učitelka“. Proč? Při přemýšlení o kantorech a kantorkách, kteří byli nebo jsou lidmi na svém místě, se mi totiž vybavuje učitelka mého syna. Chodil tehdy do druhé třídy. (Už jsem tu o ní kdysi dávno psal.)
Ve chvíli, kdy své druháky seznamovala s látkou, se ze třídy ozvalo: „To je blbost!“ Chvíli bylo ticho. „Kdo to řekl?“ zeptala se. „Já“, odpověděl náš syn. „Vlastíku, jak víš, že je to blbost?“, ptala se paní učitelka dál. „Nevím jak to vím, ale vím, že je to blbost“, trval na tom její žáček. „Tak je to ale v učebnici“, oponovala mu. „Tak je chyba v učebnici“, nenechal se přesvědčit její oponent.
Druhý den přišla paní učitelka do třídy s tím, že skutečně byla v učebnici chyba. „Vlastíku, ode dneška budeš hlídat, zda není v učebnici další chyba.“ Náš syn, kterého škola nebavila, protože skoro vše, co se učili, už znal, se do ní od té chvíle začal těšit.
Na tuto paní učitelku dodnes ráda vzpomíná celá naše rodina. A jsem si jistý, že nejen ta naše.