Oslavy osvobození a čeští „chcimíři“

Včera jsem si na chvíli pustil ČT. Běžel přímý přenos z pietního aktu, který proběhl u příležitosti 81. výročí Květnového povstání před budovou Českého rozhlasu.

Za vojenského doprovodu právě důstojně přicházel Tomio Okamura, předseda Poslanecké sněmovny PČR. Přiznávám, že jeho proslov jsem už neposlouchal. Televizi jsem vypnul a začal přemýšlet, jak by dopadla II. světová válka, kdyby v čele velmocí stáli lidé, pro které u nás zdomácněla přezdívka „chcimíři“.
Osobně ten výraz nemám rád a dlouho jsem ho nepoužíval. Včera jsem se dotázal AI, jak by definovala lidi, kteří bývají takto označováni. Odpověděla: „Chcimír“ je hanlivý novotvar (neologismus) označující člověka, který během rusko-ukrajinské války odmítá vojenskou pomoc Ukrajině a prosazuje ukončení konfliktu i za cenu kapitulace napadené země. Podle definic chcimírové apelují na to, aby se napadený přestal bránit, místo aby útočník přestal útočit.

Právě účast pana Okamury na pietním aktu mne inspirovala k tomu, abych přemýšlel nad tím, zda bychom dnes mohli vzpomínat na to, co se odehrálo před 81 lety. SPD je strana, která svou podporou názorů „chcimírů“ dlouhodobě nahrává Rusku v jeho snaze ovládnout Ukrajinu. Předseda PS PČR navíc tuto podporu Ruska vůbec neskrývá.

Došel jsem k názoru, že pokud by v čele Velké Británie a USA stáli v době II. světové války lidé, kteří by jednali v duchu dnešní „chcimírů“, naše malá republika by dnes s velkou pravděpodobností neexistovala.
Pro zajímavost jsem se doptal AI, jak to vidí: „Chcimíři v době druhé světové války by s největší pravděpodobností jednali velmi podobně jako zastánci politiky appeasementu (usmiřování) v 30. letech, případně by volali po okamžitém míru za jakoukoli cenu po vypuknutí konfliktu. Jejich postoj by se vyznačoval snahou vyhnout se válce s nacistickým Německem prostřednictvím ústupků, ignorováním agresivní povahy režimu a vírou, že diplomatická jednání mohou zastavit územní expanzi.“

Jsem rád, že v čele většiny evropských zemí nestojí „chcimíři“. Jen díky tomu se Ukrajina zatím docela úspěšně brání ruské snaze zvětšit území Ruské federace.

Kdysi nás ve škole učili, že našim nepřítelem jsou „imperialisté ze západu“ a žijeme v míru díky tomu, že vojska Sovětského svazu a Varšavské smlouvy udržují rovnováhu sil v Evropě.
Pravdou je, že mír může být jen když mají soupeřící strany zhruba stejnou vojenskou sílu. Proto by se nad tím „chcimíři“ měli zamyslet. Většina z nich tu dobu pamatuje.

Dnes máme nepřítele na opačné straně světa a měli bychom ho brát vážně. Pokud nechceme být součástí Ruské federace, nemáme jinou možnost, než se společně s ostatními evropskými státy urychleně postarat o „rovnováhu sil v Evropě“.

Na závěr jednu úsměvnou historku z doby, kdy jsme i my přispívali k oné rovnováze sil mezi VS a NATO. Měl jsem tehdy státnice, jejichž součástí byla i zkouška z „marxismu leninismu“.
Zkoušejícím byl soudruh generál ve výslužbě: „Povězte nám, soudruhu, je v Evropě rovnováha sil?“ „Není“, odpověděl jsem okamžitě. Zbrunátněl a pak na mne vykřikl: „No to snad nemyslíte vážně!“ „Myslím to smrtelně vážně, soudruhu generále. Včera psali v Rudém právu, že Sovětský svaz musí na našem území urychleně rozmístit rakety SS20, aby dosáhl rovnovážného stavu sil.“
Soudruh generál mlčel a tak jsem vše zakončil smečem: „Tak, teď nevím, soudruhu generále. Buď lžete vy, nebo Rudé právo!“
Státnice jsem udělal, protože soudruh generál už ani nepípnul, zatímco se všichni ostatní členové komise marně snažili potlačit svůj skrývaný smích.

Važme si toho, že žijeme v míru. Pamatujme si, že život v míru není samozřejmostí. Bude zachován, jen když udržíme „rovnováhu sil v Evropě“ a ta není zadarmo. Naopak, je dost drahá. Odepřeme si nějaké to pivo a trochu bůčku, nebo mír prodáme za vlastní blahobyt, který ale nemusí trvat dlouho?