Oáza klidu v hlučném světě

Jako malý kluk jsem velice rád poslouchal hlasitou hudbu. V ZUŠ jsem studoval hru na varhany. Cvičíval jsem ve zlínském evangelickém kostele. Na závěr jsem vždy zapnul všechny rejstříky a spustil nějakou rychlou skladu.

Uplynulo pár desetiletí a já už mám raději hudbu podstatně tišší a klidnější. Čas od času vyhledávám místo, kde mohu vychutnávat ticho, které ruší třeba jen zpěv ptáků nebo zvuk větru, který se prodírá větvemi stromů.
         Autor čtyřicátého šestého žalmu měl asi rád hudbu plnou kontrastů. Alespoň z jeho textu mám takový pocit. Začíná klidným piánem:
"Bůh nám je útočištěm i silou,
   v trápení pomoc, jež nikdy nezklame." (Žalm 46,2)
Při čtení těchto slov si představuji přístav, ve kterém kotví loď, zatímco mořem cloumá vichřice. Klid uprostřed bouře. Všude okolo se valí vysoké vlny, které smetou vše, co jim stojí v cestě. V přístavu je ale hladina klidná jako zrcadlo. Loď je tu v bezpečí.

         Autorovi ale obyčejná bouře jako protiklad k pokoji a klidu, který můžeme nalézt u Boha, nestačí. Nabízí hotovou apokalypsu:
"Odložte strach, ať svět se třeba boří
  a hory se do hlubin kácejí.
Moře ať se bouří a vlnami hučí,
   horstva ať se třesou v základech!" (Žalm 46,3+4)
Nikdy jsem nezažil zemětřesení a vůbec mi to nevadí. Musí to být strašné. Najednou se ztrácí půda pod nohama a do toho podvědomě cítíme "zvuky", které naše uši nejsou schopny slyšet. Moře prý dokáže vydávat zvuky, které člověka mohou dovést až k šílenství. Svědčí o tom nálezy opuštěných lodí. Vše je na nich v pořádku, jen jim chybí posádka.
         Nemám vlastní zkušenost ani s tornádem nebo výbuchem sopky. To vše znám jen z televizních dokumentů. Když si ale představím člověka, který najednou přišel o vše, co se mu podařilo za celý život vybudovat, tak mi běhá mráz po zádech.

         Autor žalmu ale znovu zpomalí a ztiší:
"Pán nebeských zástupů je s námi,
   Hospodin je náš pevný hrad." (Žalm 46,4)
Skoro nám to může připadat, jako by se žalmista pokoušel popsat konec světa. Po tom hrozném hluku, který vydává zemětřesení i výbuchy sopek nebo tornáda, najednou zase ticho a klid v bezpečí hradu postaveného na vysoké hoře.
         Současný svět se tomuto apokalyptickému popisu hodně podobá. Všechny hodnoty se hroutí. Nikdo nedokáže říci, co bude za pět nebo deset let. Všude okolo nás je spousta "proměnných", které téměř znemožňují jakoukoliv spolehlivou předpověď budoucnosti. Obklopuje nás hluk a chaos...

         Pokud potřebujeme utéct hlasitým zvukům okolního světa, máme jedinečnou možnost. Můžeme vstoupit do Božího města:
"Boží město osvěžuje tichá řeka,
   obtéká chrám, příbytek Nejvyššího.
Tam není rozruch, on vše pevně drží,
   den za dnem od slunce východu." (Žalm 46,5+6)
Tato tichá část žalmu se mi moc líbí. Velice výstižně popisuje pokoj a klid, který nalézám v Boží blízkosti. On je tím tichým místem, které tolik potřebuji.