Neplač!

Když se blížili k městské bráně, hle, vynášeli mrtvého; byl to jediný syn své matky a ta byla vdova. ... Když ji Pán uviděl, bylo mu jí líto a řekl jí: "Neplač!" (Lukáš 7,12+13)

Vdova jde za rakví svého jediného syna. Srdce matky prožívá muka. Ztratila toho jediného človíčka, který dával jejímu životu smysl. Přišla o dítě! To je ta největší ztráta, jakou může matka zažít. Jde a pro slzy ani nevidí. Je ráda, že ji vedou.
     Najednou uslyší něco, co zní jako provokace: „Neplač!“ Otáčí se za zvukem a chce protestovat: „Copak nemám plakat, když jsem přišla o syna? Víš vůbec, co po mně chceš? Chceš, abych vypadala jako matka bez srdce? Jako nějaká zrůda?“

     Nic z toho ale nevysloví. Slyší totiž, jak zástup provázející toho neznámého volá: "Veliký prorok povstal mezi námi." A jiní zase zpívají: "Bůh navštívil svůj lid." (Lukáš 7,16) To ji zarazilo. V tom ten muž prohlásil: "Chlapče, pravím ti, vstaň!" (Lukáš 7,14) Jeho slova ještě doznívala, když vdova najednou slyší hlas svého syna. Utírá si slzy a vidí, jak její syn právě vstává z nosítek, na kterých ho nesli k hrobu.
     Teprve v té chvíli jí došlo, kdo je ten muž, kterého konečně vidí. Je to Ježíš. Je to ten, o kterém někteří říkají, že je Mesiáš. Konečně ho vidí a díky tomu, co právě prožila, věří, že to tak je. Mesiáš jí vrátil syna. Matka znovu pláče. Tentokrát se jí ale po tváři linou slzy štěstí. Spolu se synem i všemi lidmi, kteří ještě před chvílí tvořili pohřební průvod, se přidávají k zástupu doprovázejícího Ježíše.

     Ježíš vstupuje i do mého života. Přichází, aby mi utřel mé slzy a ukázal, že je stále pro co žít. Jsem mu za to vděčný.

(Další díl seriálu "Novozákonní rezonance" inspirovaný evangeliem podle Lukáše.)