Někdo mne má rád

Jel jsem tehdy tramvají do školy. Do šaliny, jak se v Brně říká tramvajím, přistoupila malá holčička s maminkou. Sedly si na sedadla hned u dveří. Když na další zastávce řidič otevřel dveře, přilétlo slunéčko sedmitečné a přistálo holčičce na rukávu. Vzala ho do dlaně, prohlížela si ho a pak se nahlas zeptala: "Maminko, kde se takové krásné berušky vyrábějí?" Mladá paní dělala, že neslyší. Když jí ale dcera nedala pokoj, odpověděla: "Ty se nikde nevyrábí. Se prostě rodí!" Děvčátko se chtělo ptát dál, ale maminka dala jasně najevo, že o beruškách už nehodlá diskutovat. Malá proto diskuzi ukončila po svém: "Stejně ti, co ty berušky vyrábí, musí být borci!"

Nedávno jsem v televizi viděl dokument, který popisoval zvláštní etapu 2. světové války, která je známá pod jménem "Bitva o Británii". Hitler se tehdy pokusil zničit svého nepřítele masivními leteckými útoky. Jeho strategie by mu zřejmě vyšla, kdyby pobřeží Anglie nebylo lemováno hustou sítí radarových antén, díky kterým se Angličané o německém útoku dověděli ještě dříve, než se německá letadla dostala do vzdušného prostoru nad územím Anglie.

Vše ale začalo mnohem dříve. Paradoxně prvním, kdo objevil princip radaru, byl německý fyzik Christian Hülsmeyer, který už  v roce 1904 požádal o udělení patentu na svůj telemobiloskop, pomocí kterého chtěl na velkých německých řekách zabránit srážkám lodí. Přestože jeho přístroj fungoval, nesetkal se s velkým zájmem lodních společností.

Teprve o třicet let později dostal britský inženýr Robert Watson-Watt z ministerstva národní obrany dotaz, zda by bylo možné za pomoci radiových vln ničit nepřátelská letadla. Odpověděl, že je to nesmysl, ale prohlásil, že by bylo možné sestrojit zařízení, díky kterému by šlo objevit letecký útok s velkým předstihem. Během čtvrt roku sestrojil první radar, který si také nechal patentovat.

V průběhu letecké bitvy o Británii pak Angličané děkovali inženýru Wattovi za jeho vynález. Většina z nich si neuvědomovala, že zařízení, podobné radaru, má každý netopýr nebo delfín. Ti pro svůj život potřebují schopnost vyslat signál a pak z jeho odrazu vyhodnotit, zda to, co mají před sebou, je potrava, nebo jim naopak hrozí nebezpečí, že se sami stanou potravou.

Zatímco pan Watt musel svůj radar vymyslet a sestrojit, netopýři a delfíni podle evolucionistů dostali podobné zařízení jako dárek od paní Náhody, která je prý také zodpovědná i za náš život. A tak se zase oklikou dostáváme k otázce té malé holčičky: "Maminko, kde se takové krásné berušky vyrábějí?"

Podívejme se opět do Bible a připusťme, že to, co píše o původu života na naší planetě, může být pravda. Život na naší planetě není podle Bible produktem náhody a dlouhého vývoje, ale je výsledkem práce inteligentní bytosti, které Bible dává jméno Bůh. Tato bytost má schopnosti, které jdou za rámec našeho chápání. Díky tomu ne všemu, co dělá, musíme rozumět. To by nám ale nemělo bránit v tom, abychom o tom nepřemýšleli. Nakonec, většina z nás není ani schopna do důsledku pochopit to, co slyšíme od zastánců evoluce.

Ten, kdo otevře Bibli hned na jejím začátku, může číst příběh o stvoření života na naší planetě. Bůh na Zemi nejdříve připravil podmínky pro rostliny a pak i pro živočichy. Když to vše stvořil, nakonec do tohoto ráje postavil člověka. Stvořil muže i ženu a pak je učil žít. Přitom je také varoval před nepřítelem - satanem, o kterém jsme hovořili v předchozí kapitole.

Bůh prvním lidem vysvětlil, že je tu někdo, kdo to s nimi nemyslí tak dobře, jako on, jejich tvůrce. Ukázal jim jediné místo v ráji, kam měl ďábel přístup. Varoval je a pak jim řekl, že je jen na nich, zda si varování vezmou k srdci nebo ne.

Jak to dopadlo? Myslím, že následující vyprávění znáte:
Nejzchytralejší ze vší polní zvěře, kterou Hospodin Bůh učinil, byl had. Řekl ženě: "Jakže, Bůh vám zakázal jíst ze všech stromů v zahradě?"
Žena hadovi odvětila: "Plody ze stromů v zahradě jíst smíme. Jen o plodech ze stromu, který je uprostřed zahrady, Bůh řekl: »Nejezte z něho, ani se ho nedotkněte, abyste nezemřeli.«"
Had ženu ujišťoval: "Nikoli, nepropadnete smrti. Bůh však ví, že v den, kdy z něho pojíte, otevřou se vám oči a budete jako Bůh znát dobré i zlé."
Žena viděla, že je to strom s plody dobrými k jídlu, lákavý pro oči, strom slibující vševědoucnost. Vzala tedy z jeho plodů a jedla, dala také svému muži, který byl s ní, a on též jedl.
Oběma se otevřely oči: poznali, že jsou nazí. Spletli tedy fíkové listy a přepásali se jimi. (Genesis 3,1-7)

První lidé si Boží varování nevzali k srdci. Důvěřovali více satanovi, který k nim mluvil prostřednictvím hada. Uvěřili jeho tvrzení, že jim Bůh brání v dalším růstu. Uvěřili, že je satan má rád víc, než jejich tvůrce. Tím co udělali, dali najevo, že si nepřejí, aby jejich životy vedl Bůh. Chtěli si o svém osudu rozhodovat sami.

Jak Bůh zareaguje? Dovolí jim, aby šli svou cestou? Nebo jim to zakáže? Podívejme se na pokračování biblického příběhu:

Tu uslyšeli hlas Hospodina Boha procházejícího se po zahradě za denního vánku.
I ukryli se člověk a jeho žena před Hospodinem Bohem uprostřed stromoví v zahradě.
Hospodin Bůh zavolal na člověka: "Kde jsi?"
On odpověděl: "Uslyšel jsem v zahradě tvůj hlas a bál jsem se. A protože jsem nahý, ukryl jsem se."
Bůh mu řekl: "Kdo ti pověděl, že jsi nahý? Nejedl jsi z toho stromu, z něhož jsem ti zakázal jíst?"
Člověk odpověděl: "Žena, kterou jsi mi dal, aby při mně stála, ta mi dala z toho stromu a já jsem jedl."
Proto řekl Hospodin Bůh ženě: "Cos to učinila?"
Žena odpověděla: "Had mě podvedl a já jsem jedla." (Genesis 3,8-13)

Bůh vyslechl muže i ženu. Pak je seznámil s tím, jaké důsledky přinese jejich jednání nejen jim, ale i jejich potomkům. To, co dříve dostávali od Boha, budou nyní muset získávat tvrdou prací. Hřích ovlivní vše v jejich životech. Sami na sobě a na svých dětech poznají, jak vypadá satanova láska k člověku.

Nakonec však Bůh dává zvláštní slib. Když hovoří se satanem, mimo jiné pronese: "Mezi tebe a ženu položím nepřátelství, i mezi símě tvé a símě její. Ono ti rozdrtí hlavu a ty jemu rozdrtíš patu." (Genesis 3,15) Vláda satana na naší Zemí bude jen dočasná. Přijde den, kdy se narodí potomek ženy, který naši planetu jednou provždy zbaví tohoto diktátora.
Všímáte si? Hned v úvodu Bible je myšlenka, že zlo i se svým původcem satanem, bude jednou zničeno. Pro mne osobně je to velice důležité poznání.

Rád bych dnes popošel v našem poznání Boha ještě kousek dál. V tom příběhu, který jsme četli, je zvláštní moment. Dovolím si ho zopakovat:
Tu uslyšeli hlas Hospodina Boha procházejícího se po zahradě za denního vánku.
I ukryli se člověk a jeho žena před Hospodinem Bohem uprostřed stromoví v zahradě.
Hospodin Bůh zavolal na člověka: "Kde jsi?" (Genesis 3,8-9)

Hřích přináší do života člověka zásadní změnu. Ještě před chvílí byli muž a žena přesvědčeni, že je Bůh miluje. Teď se před ním snaží schovat v křoví.
Vševědoucí Bůh přichází do ráje a volá: "Kde jsi?" Bůh hledá člověka! Je tu zdánlivý paradox. Zdá se, že vševědoucí Bůh neví, kde je člověk. Pokud ale připustíme, že Bůh ví vše, pak je nám jasné, že dobře ví, kde jsou Adam s Evou ukrytí. Svou otázkou tedy sleduje něco jiného. Jako by se ptal: "Uvědomujete si, kam vás dovedla vaše touha po nezávislosti? Víte, kam jste se dostali? Proč se přede mnou bláhově snažíte skrýt v tom křoví?"

V té otázce také zaznívá: "Myslíte si, že kdyby měl pravdu satan, že bych za vámi ještě přišel, že bych vás hledal? Hledal by vás někdo, kdo vás nemá rád?" Bůh, o kterém vypráví úvod Bible je Bohem, který nás hledá. Nehledá nás proto, aby nás mohl potrestat za naši neposlušnost. Hledá nás, aby nám mohl pomoci.
Ježíš o tom vyprávěl následující příběh: "Má-li někdo z vás sto ovcí a ztratí jednu z nich, což nenechá těch devadesát devět na pustém místě a nejde za tou, která se ztratila, dokud ji nenalezne?
Když ji nalezne, vezme si ji s radostí na ramena. A když přijde domů, svolá své přátele a sousedy a řekne jim: `Radujte se se mnou, protože jsem nalezl ovci, která se mi ztratila.´
Pravím vám, že právě tak bude v nebi větší radost nad jedním hříšníkem, který činí pokání, než nad devadesáti devíti spravedlivými, kteří pokání nepotřebují." (Lukáš 15,4-7)

Když byli naši dva synové malí, bydleli jsme v Jeseníku. Do lesa jsme to měli pět minut. Naproti našeho domu byla louka a na ní v zimě fungovala sjezdovka. Když napadl sníh, chodila manželka s kluky každý den sáňkovat.

Jednou jsem byl s Lukášem, naším mladším synem na návštěvě u našich přátel. Venku napadl nový sníh a tak manželka vzala Vlastíka, našeho staršího syna, ke sjezdovce. Byli tam i jeho kamarádi, se kterými chodil v té době do první třídy. Vlastík měl s sebou boby, manželka běžky. Domluvili se, že Vlastík bude jezdit s kamarády na svahu pod sjezdovkou a maminka si půjde vyzkoušet běžky.

Po dvaceti minutách se manželka vrátila ke sjezdovce, ale Vlastík už tam nebyl. Myslela si, že se vrátil domů, ale doma ho nenašla. Vzala si pohodlnější boty a vydala se ho hledat. Chodila mezi parkem a sjezdovkou a volala. Stále žádná odpověď. Když se mezitím setmělo, uvažovala, že zajde na policii, aby jí pomohli hledat. Byla už celá promrzlá, ale stále to nevzdávala. Znovu a znovu volala. Pak najednou uslyšela odpověď a po chvíli už Vlastíka, který ji šel hledat a zabloudil, držela v náruči.

Vždy, když čtu příběh o pastýři, který hledá ovečku, tak se ptám: "Bože, proč mne stále hledáš? Proč se pro mne vracíš, když tě znovu opouštím?" Nacházím jedinou odpověď: "Bůh mne hledá, protože mne miluje." Jenže, co to znamená, že mne Bůh miluje? Co si pod tím mám představit? Ne každý má to štěstí, že se narodí v milující rodině. Díky tomu má mnoho lidí zkreslený postoj k lásce.

Jako mladý kazatel jsem měl možnost jeden rok učit na gymnáziu maturanty základům Biblického poselství. V jedné hodině jsme probírali modlitbu "Otče náš" a já přitom hovořil o tom, že Bůh je jako náš milující otec. V té chvíli jsem si všiml, jak jedna studentka začíná plakat. Až do zvonění mne už neposlouchala a bylo vidět, že její myšlenky jsou někde úplně jinde.

Po hodině jsem se ptal, proč plakala, zda jsem jí nějak neublížil. Chvíli váhala a pak začala vyprávět svůj příběh. Jako malou ji zneužíval táta. Máma, přestože o tom věděla, nenašla odvahu s tím něco udělat. Teprve, když to zjistil dědeček, se o všem dověděla policie a celá věc skončila u soudu. A právě dědeček s babičkou ji od té doby vychovávali.

"Víte," říkala mi se slzami v očích, "když jste říkal, že Bůh je jako náš otec, tak se mi to vše najednou znovu vybavilo. Pokud je Bůh jako můj táta, tak takového Boha nechci!" Chvíli jsem přemýšlel a pak jsem se jí zeptal: "A kdyby byl Bůh jako tvůj dědeček, tak takového Boha bys chtěla?" V té chvíli se ji v očích znovu objevila radost.

Nemá každý to štěstí, aby měl milující rodiče. Proto mnoho lidí ani neví, co si má představit, když v Bibli čtou o tom, že je Bůh miluje. Podobně na tom byli i první křesťané v Korintu. Apoštol Pavel, jejich učitel, jim poslal dopis a v něm zaznamenal následující definici Boží lásky:
"Láska je trpělivá, laskavá, nezávidí,
láska se nevychloubá a není domýšlivá.
Láska nejedná nečestně, nehledá svůj prospěch,
nedá se vydráždit, nepočítá křivdy.
Nemá radost ze špatnosti,
ale vždycky se raduje z pravdy.
Ať se děje cokoliv, láska vydrží,
láska věří, láska má naději, láska vytrvá.
Láska nikdy nezanikne." (1. list do Korintu 13,4-8)

Od mnoha lidí jsem už slyšel, že mi závidí můj vztah s manželkou. Mám milující manželku a sám ji také miluji. Myslím, že máme opravdu krásný vztah plný lásky. Při čtení Pavlovy definice lásky si ale uvědomuji, že takto ještě milovat nedokážu. Má láska měla i své krize. Ne vždy jsem byl trpělivý a laskavý. Občas jsem se nechal vydráždit, počítal jsem křivdy...

Apoštol Jan ve svém dopise píše, že "Bůh je láska" (1.Jan 4,8). Pokud je to pravda, pak by Pavlova definice mohla znít i takto:
"Bůh je shovívavý, laskavý, nezná závist.
Není chlubivý ani domýšlivý.
Nejedná nečestně, nehledá svůj prospěch.
Nerozčiluje se pro nepochopení
ani nevzpomíná křivdy.
Není škodolibý, ale má zálibu v pravdě.
Se vším se dokáže vyrovnat.
Jeho víra, naděje a vytrvalost jsou nevyčerpatelné.
Bůh nemá konce."

Líbí se ti taková představa Boha? Líbí se ti, že je tu někdo, kdo tě tak miluje, že je ochotný tě hledat, i když ho opustíš a pak zabloudíš? Líbí se ti Bůh, který nečeká na tvou chybu, aby tě mohl potrestat, ale je připraven ti pomoci, když to budeš potřebovat? Pokud ano, představ si, že je to tvůj přítel a pak mu řekni: "Bože, rád bych Tě poznal ještě lépe. Projev se v mém životě tak silně, abych měl jistotu, že skutečně jsi a že mne máš tak rád, jako ten pastýř, co hledal ztracenou ovečku!"

Další díl série "Co když Bible nelže"