Nejdřív šok, pak smích

        Možná jste to v dětství také zažili. Babička chodila nervózně po celém bytě a něco hledala. "Co hledáš babi?" zeptal jsem se jí. "Brýle, synku, brýle!" odpověděla. "Ale babi", říkal jsem jí, "vždyť je máš na očích!"

        Tahle příhoda je stará už půl století. S bratrem, který byl u toho, jsme se pak usmívali nad tím, jak může babička hledat brýle, které má na očích. My tehdy brýle nepotřebovali a tak jsme ani nemohli pochopit, jaké to je, když člověk špatně vidí.

        Včera jsem si na tuto příhodu vzpomněl. Večer jsem ještě seděl u počítače a něco psal. Ozval se zvonek a já si říkal, kdo to může být, když už je skoro deset. Cestou jsem položil brýle na čtení a vzal si ty na dálku.
        Za dveřmi byla kamarádka, která přišla vrátit půjčené peníze. Nechtěla jít dál a tak jsme se chvíli bavili před domem. Po dvaceti minutách jsem se vracel zpátky k počítači. Znovu jsem si vyměnil brýle.

        Sedl jsem, podíval se na monitor a zažil šok. Vše bylo rozmazané, skoro jsem nebyl schopen přečíst žádné slovo. Snažil jsem se zaostřovat, ale šlo to jen těžko. Uvažoval jsem, jak se mi během pár minut mohl tak zkazit zrak.
        Tak jsem se trápil asi čtvrt hodiny, než mne napadlo, vzít si druhé brýle. Přes ně jsem viděl normálně. Začal jsem znovu dumat, jak je to možné, že nevidím přes brýle, které byly ještě před půl hodinou dobré. Pak jsem ale na vše zapomněl, protože jsem měl v plánu dokončit rozdělanou práci.

        Ráno jsem se chtěl podívat, zda nepřišla nějaká pošta. Nasadil jsem brýle a znovu nic neviděl. Zase jsem začal přemýšlet, jak se mohly brýle samy od sebe tak pokazit.
        Zrovna šla okolo manželka a tak jsem jí řekl o téhle záhadě. Podívala se na mne a začala se smát. "Nehledej v tom žádnou vědu. Máš na očích moje brýle!"

        Jo, jo, to stárnutí je někdy i zábavné.
        Tak jsem zvědav, čeho všeho se od sebe ještě dočkám.