Nějaký doklad máte?

Vzpomenete si, kdy a kdo po vás chtěl nějaký doklad? Po mně většinou hlídka Policie ČR, když mne zastavila při běžné kontrole, nebo když jsem spáchal nějaký přestupek.

„Nějaký doklad nemáte?“ Tuto otázku jsem uslyšel z usmívajících se úst mladé průvodčí ve vlaku ČD cestou do České Třebové. Přiznám se, že mne její dotaz zaskočil. Proto jsem se zeptal: „K čemu vám bude dobrý“? A ona: „Abych měla jistotu, že už vám bylo pětašedesát.“
Rozesmála mne: „Copak to není patrné na první pohled?“ Odpověděla mi: „Máte takové husté vlasy. Byla jsem na srazu spolužáků, ti jsou už plešatí a připadají mi starší než vy.“ Poděkoval jsem jí za lichotku a pak jsme si chvíli povídali, protože jsem byl poslední, kdo právě přistupoval.

Po chvíli byla další zastávka a tak musela za svou prací. V mém vagónu byl klid a já mohl přemýšlet. Vybavilo se mi mládí. Doba, kdy nám ti, co měli přes dvacet, připadali staří. Vzpomněl jsem si, jak jsem litoval naší soudružku učitelku, že je stará. Neměla tehdy ještě ani třicet, ale mně už připadala stará...
Také jsem si připomněl moje třicátiny. Ráno jsem se probudil a měl jsem pocit, že jsem starý. Chvíli trvalo, než mne ty chmury přešly.

Pak se ozvalo hlášení. „Vážení cestující, následuje stanice Česká Třebová!“ Když jsem vystupoval, ještě jednou jsem se na paní průvodčí usmál a poděkoval jí. Popřál jsem jí příjemnou pracovní směnu a také ji poprosil, aby v těchto „dobrých skutcích“ vůči nám starším pokračovala.

Je to jen taková drobnost. Můžeme se buď mračit, nebo usmívat. To, zda se na nás budou druzí usmívat nebo mračit, můžeme ovlivnit. Pokud se usmějeme na každého, koho potkáme, bude větší šance, že nám náš úsměv oplatí. Ve vlaku, v šalině, v obchodě, nebo i při procházce parkem.
Nebojme se usmívat a dovolme druhým, aby nám úsměv mohli opětovat.