Nechej mne umřít

Ne, nechci dnes uvažovat o eutanázii, která je našim právním řádem považována za vraždu. Chci vám jen vyprávět dva zvláštní příběhy.

Ten první se odehrál v době, kdy jsem svou práci pastora dělal velice krátkou dobu. Jezdil jsem do domova důchodců, kde se starali o jednu z mých “oveček“. Přišla o obě nohy. Přesto, jako zdravotní sestra, pomáhala převazovat a ošetřovat ty, kdo na tom byli ještě hůř.
Během jedné návštěvy za mnou přišla vrchní sestra: “Pane kazateli, mohl byste navštívit paní v sousedním pokoji? Už tři dny čeká na poslední pomazání a pan farář je na zahraniční cestě. Mohl byste to pro ni udělat?“
Šel jsem tedy za ní. Ve vedlejším pokoji ležela stařenka, která jen stěží dýchala. Bylo vidět, že ji něco trápí.
Vysvětlil jsem jí, že sice nejsem katolický farář, ale kazatel jiné církve. Ptal jsem se, zda se s ní můžu pomodlit. Když přikývla, prosil jsem ve své modlitbě Boha, aby dal této babičce pokoj do jejího srdce. Aby jí dal jistotu, že ji má rád a že s ní počítá pro nebeské království. Pak jsem ji objal, pohladil a vydal se na zpáteční cestu.
Když jsem o hodinu později přijel domů, měl jsem na stole vzkaz od vrchní sestry, že stařenka chvíli po mém odchodu zemřela.
To je první příběh.

A ten druhý? Ten přímo souvisí s názvem tohoto článku.

Ta slova z nadpisu řekla manželka svému manželovi, který se snažil udělat vše pro její vyléčení. Po padesáti letech se jí znovu vrátila rakovina. Poprvé ji zasáhla v době, kdy na ni umíral téměř každý, kdo ji dostal. Měla tehdy malé děti a tak se za ni modlil nejen manžel, ale i všichni, kdo tuto milou paní znali. Stal se zázrak a ona se vyléčila. Nejen, že vychovala děti, ale mohla se těšit z vnoučat a pak dokonce i z pravnoučat.
Když se nemoc vrátila, manžel se znovu modlil za její uzdravení. Modlili se spolu každý den. Ráno, když se probudili a večer, když šli spát. Ten večer mu ale manželka řekla: “Nemodli se, prosím, za mé uzdravení. Nechej mne už umřít.“ A manžel pak se slzami v očích prosil Boha, aby jeho manželka mohla zemřít s pokojem v srdci.
“Když jsem na konci modlitby řekl amen,“ vyprávěl, “manželka řekla dvakrát hlasitě amen a pak s úsměvem na tváři vydechla naposled.“

Spousta z vás si nyní možná říká, že problém umírání je ještě hodně daleko. Všichni živí sice ví, že život začíná narozením a končí smrtí, ale jako by se nás to netýkalo. Až do doby, kdy se ocitáme v blízkosti smrti (vlastní nebo našich blízkých). A bolestně se nás to dotýká, bez ohledu na to, zda jsme věřící nebo ateisté. Nikdo z nás neví dne ani hodiny.

Proto bychom měli vědět, že modlitba má moc nejen uzdravit, ale dává i odvahu zemřít s pokojem v srdci. Modlitba také podpírá ty, kdo najednou zůstanou sami, když je opustí jejich nejbližší člověk.