Neboj, kámo, já to zvládnu

Jak reagujete, když potřebujete pomoc? Řeknete si o ni, nebo se obáváte, že byste tím dali najevo svou slabost?

Při jednom z posledních pobytů naší tříleté vnučky u nás v Brně jsem, zaslechl, jak babička volá, aby si přišla uklidit „pokojík“, protože za chvíli půjdou spát. Malé se ještě spát nechtělo, tak dělala, že neslyší.
„Volá tě babička“, řekl jsem, když jsem si všiml, že se jí nechce. „Trefíš za ní sama, nebo tě tam mám dovést?“ Adélka se ke mně otočila a odpověděla: „Neboj, kámo, já to zvládnu!“ Oslovení „kámo“ mne překvapilo i potěšilo současně. „Tak utíkej za babičkou a já půjdu na záchod.“ V tom okamžiku ke mně přiběhla a tónem, který mi připomněl paní učitelku ze školky, mi řekla: „Tak pojď, já tě tam zavedu.“

Je zajímavé a někdy i úsměvné sledovat vývoj její osobnosti. Nedávno jsem ji doprovázel na vyšetření k paní doktorce. Cestou říkala: „Dědečku, já se bojím, ale budu statečná“. Odvaha ji opustila v okamžiku, kdy se otevřely dveře od ordinace a projev jejího strachu byl i docela hlasitý.
V okamžiku, kdy jsme vyšli z ordinace, pronesla: „Dědečku, až budu velká, tak se budu bát méně. Budu mnohem, ale mnohem statečnější!“

Od dva dny později byla u paní doktorky znovu. Večer, když jsem telefonoval s jejím tatínkem, přiběhla k mobilu a volala: „Dědečku, dneska jsem byla mnohem statečnější.“ I tatínek potvrdil, že vůbec neplakala.
Myslím na ní často a poslední dobou se mi znovu vybavuje to její: „Neboj, kámo, já to zvládnu!“ Modlím se a věřím, že se jí to bude dařit každý den o trochu více. V tom má totiž její dětství velkou výhodu před stářím.

A jak jste na tom, když potřebujete pomoc? Řeknete si o ni, nebo se obáváte, že byste tím dali najevo svou slabost? Máte někdy strach, nebo jste vždycky stateční?