Na začátku byl jen pozdrav

„Já tady v domě znám akorát vás“, říkala sousedka, když jsem se jí ptal, co se to odehrálo předchozí večer v našem domě.

Vracel jsem se pozdě večer z Prahy a před naším domem stála blikající auta – hasičské, policejní i sanitka záchranářů. Sousedka nevěděla. V domě bydlí šedesát let, ale sousedy nezná a nebaví se s nimi. Vlastně by blíž neznala ani mne, kdyby jednou nepotřebovala v bytě s něčím pomoci.

„Vy tady bydlíte pár let a znáte se skoro se všemi. Jak to děláte?“ Uvažoval jsem, co na to říci. „Vzpomenete si, jak jsme se seznámili my dva?“ Chvíli dumala: „Vy jste mne tehdy po ránu pozdravil, popřál jste mi příjemný den a ještě jsme se na mne usmál.“ „A vzpomenete si ještě, jak jste zareagovala vy?“, ptal jsem se dál. „No, já jsem vám pak myslím taky popřála příjemný den. Nebo ne?“ Ujistil jsem ji, že s to pamatuje dobře. „Jo, a vy jste se pak také usmála.“
Od té doby jsme se zdravili pravidelně a když pak jednou potřebovala pomoci s pojistkami, tak trochu nesměle a v rozpacích zazvonila na náš zvonek.

Na začátku byl jen pozdrav, oční kontakt a úsměv. Uvažoval jsem, kolik lidí dnes žije v domech, kde mají desítky sousedů, ale žádného z nich neznají. Nikdo je nenaučil, že ten, kdo chce mít dobré vztahy s lidmi, musí být trochu aktivní. Záměrně píšu trochu, protože silný aktivismus bývá spíše na překážku. To pak našim sousedům můžeme lézt na nervy.

Na začátku byl pozdrav doprovázený úsměvem. Sousedů, se kterými se dnes známe, stále přibývá. Občas jim pohlídáme děti, nebo jiným, když jsou na dovolené, nakrmíme kočky, případně zalijeme květiny...
Funguje to ale i opačně. Když při vaření zjistím, že mi něco schází, zajdu k sousedům a pokud tu chybějící ingredienci mají, mohu své kulinářské dílo dokončit.
Občas se večer ozve zaťukání na dveře. Když otevřu, první, co uvidím, je talíř plný právě dopečených buchet nebo koláčů, nebo také zákusků. To neodolám, a moje dieta je ten den v háji.

Na začátku byl přitom jen pozdrav doprovázený úsměvem.