Moje první setkání se zubatou

Na tom místě jsem si vždycky dával pozor. Zemřelo tam už několik netrpělivých lidí. Spěchali a tak podlezli závory a snažili se přeběhnout koleje ještě před příjezdem vlaku.

Jenže všem se to nepodařilo, nestihli to.
Procházet tudy jsem musel každý všední den. Ráno cestou do školy, odpoledne při návratu domů. Máma mne proto odmala učila respektovat stažené závory.

Jelikož tam už zemřelo více neopatrných chodců, Krajský národní výbor rozhodl, že nad kolejemi bude postaven nadchod. Pár týdnů před slavnostním otevřením této železné lávky jsme, jako obvykle, stáli před staženými závorami a čekali, až skončí posunování.

Na plošině předposledního vagónu stál zaměstnanec drah, kterého od vidění znala většina z nás. Měl totiž vždy dost upito a rád na nás ze svého místa na plošině pokřikoval přisprostlé poznámky.
U závor postával i příslušník Veřejné bezpečnosti. Od smrti posledního nepozorného chodce každé všední ráno dohlížel, aby nikdo nepodlézal závory a nepřebíhal koleje před přijíždějícím vlakem.
Jakmile uviděl toho opilého posunovače, začal mu hrozit obuškem a zakřičel, že si ho podá. Ten mu chtěl něco vtipného odpovědět, ale jak se otáčel, zvrtla se mu noha. Z toho co se stalo, jsme byli všichni v šoku. Následoval pád, železné kolo vagonu odkrojilo hlavu, ta se kutálela, než zapadla mezi pražce kolejí.

Poprvé v životě jsem viděl smrt na vlastní oči. Nebylo to vůbec příjemné. Vypadalo to úplně jinak, než v populárním seriálu „Čtyři z tanku a pes“, který v té době běžel v televizi. Párkrát se mi pak o té kutálející se hlavě i zdálo. Trvalo dost dlouho, než jsem na toto první setkání se zubatou zapomněl.
Reakce lidí byla různá. My mladší jsme bylo v šoku, mezi staršími jsme zaslechli i komentáře typu: „To má za to, že furt chlastal!“

Na tuto smutnou příhodu jsem si vzpomněl, když jsem po mnoha letech procházel místem, které už dnes vypadá zase úplně jinak. Se smrtí jsem se od té doby setkal vícekrát. Nikdy to není příjemné, ale pokud to není naše vlastní smrt, vždy se s ní můžeme vzít nějaké naučení.
Tehdy, před léty, když jsem se poprvé setkal se smrtí, jsem si také poprvé uvědomil, jak moc jsem rád, že rodiče jsou abstinenti. Neuměl jsem si představit, že bych se díval, jak se po silnici kutálí hlava mého opilého táty nebo mámy.
Vlastně jsem se už tehdy rozhodl, že alkohol nebude mým pánem a dodnes toho nelituji.

A ta zubatá? S tou se učím počítat. Ani abstinent nikdy neví, kdy se mu „zvrtne noha“ a pak už nic neudělá, neřekne, nepocítí ani nenapíše.