Moje cesta má cíl

Už delší dobu přemýšlím o tom, kdo asi složil první Žalm. V poslední době nabývám dojmu, že to byl nejspíš král Šalamoun. Ve svém životě totiž prožil vše, o čem vypráví tato židovská píseň.

     První Žalm začíná radou, kterou se vyplatí respektovat:
"Šťastný a Bohu vzácný je člověk,
   který se o životě neradí s nevěrci,
   nenaslouchá špinavostem hříšníků,
   nevysedává s těmi, kdo se všemu vysmívají,
ale miluje Boží slovo a rozvažuje o něm dnem i nocí." (Žalm 1,1-2)
Kdysi jsem si říkal, že je to snadné. Stačí se vyhýbat určitým lidem a budu šťastný. Pak jsem v pohádce "Hrátky s čertem" viděl poustevníka, který vůbec nevypadal šťastně, přestože žil sám ve své poustevně. I na pustém ostrově totiž mohu mít nevěru, špínu a duch posměchu v sobě.

     Autor prvního Žalmu nám radí, abychom se raději vyhýbali lidem, kteří se rádi všemu a všem vysmívají. Nemáme naslouchat „špinavostem“ lidí, co si libují v tom, když mohou škodit a o své víře se nemáme radit s těmi, kdo žádnou víru nemají a chlubí se svým sobectvím a svévolí.
     Co z toho budu mít? Jak se to projeví v mém životě? Poslechněme si pokračování této starověké písně:
"Takový člověk se podobá stromu
   vkořeněnému u tekoucích vod,
   jenž nese ovoce v určený čas;
  listí jeho neopadává,
   vše co dělá, daří se mu,
   protože se k tomu přiznává Bůh." (Žalm 1,3)
V posledním roce se už i u nás projevuje sucho a lidé v některých oblastech naší republiky už ví, jaké to je, když vyschne studna a když není čím zalévat zahradu. Spousta stromů minulý rok uschla, protože jejich kořeny nebyly dost dlouhé na to, aby mohly sát vodu, která je ukrytá hluboko v zemi.

     Autor žalmu přirovnává ty, kdo se řídí jeho radami ke stromu, který má vždy dost vláhy nejen na to, aby žil, ale může ještě přinášet i ovoce. To se poslouchá velice dobře. Jenže, daří se vám vše, co děláte? A opravdu se ke všemu, co děláte, přiznává Bůh? Mně to tak vždy nefunguje. Občas mívám pocit, že mne se týká spíše ta druhá část žalmu:
"Jinak je tomu s bezbožnými,
   ti se podobají plevám,
   které rozfoukává vítr;
na Božím soudu neobstojí,
   ve shromáždění dobrých lidí nemají stání." (Žalm 1,4-5)
Občas si připadám jako ta pleva, kterou unáší vítr.

     Jak je to možné? Proč se Bůh nepřiznává ke všemu, co dělám? Proč se mi nedaří vše, co dělám? Není to tím, že se o směru svého života neradím vždy s těmi, kteří mi mohou ukázat správný směr? A špinavosti? Těm nemusím naslouchat, protože je jich ještě hodně ve mně samém. I já se mnohokrát smál těm, kdo ode mne spíše potřebovali mé vlídné slovo. K takovému jednání se Bůh nemůže přiznat.

     V samotném závěru žalmu ale můžeme číst:
"Bůh zná cesty těch, kdo mu věří,
   kdežto ti, kdo ho odmítají,
   ubírají se do záhuby." (Žalm 1,6)
Přemýšlím nad tím, kam vede má cesta a zda má můj život smysl. Mám nějaký cíl, ke kterému bych chtěl dojít? Kde vlastně hledám štěstí?

     To nejdůležitější v tomto žalmu jsem zatím opomíjel. Jeho autor říká, že šťastný je ten, kdo "miluje Boží slovo a rozvažuje o něm dnem i nocí". Bible obsahuje spoustu rad pro praktický i pro duchovní život. Proto je moudré se jí zabývat i dnes. Co tím získám? Je toho spousta. Tento žalm mne upozorňuje na to, jak jsem Bohu vzácný. Nejsem produktem náhody, kterou dnes vznešeně nazýváme evolucí. Za mou existencí stojí samotný Bůh, který mne nazývá svým dítětem. Toto vědomí dává mému bytí stabilitu podobnou onomu stromu, který roste poblíž nevysychajícího zdroje životodárné vody. Tou vodou je pro mne Stvořitel, můj Bůh.