Kouzlo, které chrání před osamělostí

Nejen naše společnost stárne. Stárneme všichni a stále více lidí se cítí opuštěně a osaměle. Skončíme tak jednou i my? To hodně záleží i na nás.

Ovenka, naše šestadevadesátiletá babička tráví většinu času v posteli. V pokoji má knížky a také televizi. Obojí jí pomáhá zkrátit dlouhou chvíli, když nejsme doma.

Má ale ještě něco – obyčejný tlačítkový mobil. Mohla by mít i ten chytrý, jenže občas jí dělá problém i obsluha toho „nechytrého“.
Pokud byste ale nahlédli do „historie“ jejího volání, zjistili byste, že ve dnech, kdy jí hlava dobře slouží, zvládne i dvacet hovorů. U některých je tou volající, u dalších tou volanou.

Zvláště starší lidé si stěžují, že jim nikdo nezavolá a ani za nimi nepřijde na návštěvu. Zjistil jsem, že tito lidé mají něco společného. Pokud je navštívíte, většinou vás přivítají slovy: „No, to je dost, že ses zase objevil!“ Pokud jim zavoláte, uslyšíte: „Já už myslel, že jsi ztratil mobil, nebo že jsi umřel...“ Máte chuť za takovým člověkem znovu přijít? Cítíte potřebu mu zase zavolat? Předpokládám, že podobně jako já, ani moc ne.

Nejspíše už tušíte, jak to dělá naše Ovenka, že jí lidé tak rádi telefonují a rádi se staví na návštěvu. Pokud jí zavoláte, neuslyšíte žádné výčitky. To, co vám ale určitě několikrát zopakuje, bude sdělení, jak jste hodní, že jste jí zavolali, nebo, jak velkou má radost, že jste přijali její hovor, když vám zavolala.
Stejné je to i s návštěvami. Ve tváři žádná výčitka, že jste se už dva týdny neobjevili, ale jen radost, že vás zase vidí...

Jednou prohlásila: „Kdybych přišla o mobil, kvalita mého života by tím utrpěla.“
Na rozdíl od nás mladších nemá mobil na hraní nebo k surfování po internetu. Slouží jí k tomu, aby mohla mít kontakt s lidmi, které má ráda.

Tím kouzlem proti osamělosti, kterou by mohla trpět, je její schopnost projevit vděčnost za každý kontakt s lidmi, kteří si na ni buď vzpomenou, nebo kteří zvednou telefon, když jim zavolá. Zvednou ho, i když ví, že špatně slyší a ne vždy je snadné si s ní povídat.

Od té chvíle, co jsem si uvědomil, v čem to její kouzlo spočívá, se ho od ní učím. Doba, kdy na tom budu stejně jako ona, se totiž rychle blíží. Až nastane, chtěl mít stejně plnou „historii hovorů“, jako ona.
Každému, s kým se setkám, se učím děkovat za kus času, který mi věnovat. Není to totiž samozřejmost. Jen doufám, že se to naučím dříve, než to budu potřebovat.
Navíc zjišťuji, že to prospívá mým vztahům s lidmi už teď. Pokud ví, že si jejich času vážím, nebudou mít problém mi kousek z něho věnovat i příště.