Když tlačí bota, vlastně obě

Minulou neděli jsme si s manželkou po ránu zajeli zaplavat do Svratky. Pršelo, a tak jsem ponožky schoval do bot, aby nezmohly.

Když jsme se pak v tom dešti sušili a oblékali, usoudil jsem, že bude jednodušší jet domů v nazouvácích, ve kterých v zimě chodím do vody. Boty jsem vzal do ruky a s batohem na zádech jsme se vydali domů, kde jsem se převlékl do suchého, posnídal a pak jsem se vydal na nákup.
Při obouvání bot se mi zdálo, že tlačí. Obě. 
Chtěl jsem chytit šalinu, tak jsem tomu nevěnoval moc pozornosti, ale jakmile jsem se v ní posadil, začaly mne boty tlačit ještě více. Nejdříve jsem si myslel, že to dělají trochu silnější teplejší ponožky a snažil se to rozhýbat. Marně.

Boty tlačily stále víc. Když jsem vystoupil, rozhodl jsem se, že si ponožky sundám a půjdu raději naboso. Jakmile jsem bosou nohu strkal zpět, zjistil jsem, že problém nezmizel. „Že by se ty boty tím deštěm nějak srazily?“, napadlo mne. „Vždyť to je blbost. To by se spíše roztáhly.“ Pak jsem sáhnul do boty a tam, jak už jistě tušíte, byla zastrčená ponožka. Jakmile jsem ji vytáhl, bota v tu ránu přestala tlačit a po chvíli i ta druhá. Začal jsem se smát sám sobě.

Vzpomněl jsem si přitom na dědu. Kdysi dávno, ještě v mém dětství, chodil po bytě a byl hodně nervózní. Vypadal, jako když něco nemůže najít. Zeptal jsem se: „Dědo, ty něco hledáš?“ Na chvíli se zastavil, podíval se na mne a pronesl: „Jo, někde jsem si položil brýle!“ Začal jsem se smát: „Vždyť je máš na nose!“ Sáhl na nos a pak jsme se dlouho smáli oba. „Pokud budeš mít to štěstí a zestárneš, tak se něčeho podobného také dočkáš!“
Tehdy jsem si o tom myslel své.
Dnes už vím, že nelhal.