Když lásce dochází dech

Děláte rádi to, co vám život přináší? Pokud se o někoho staráte, baví vás to vždycky? Nebo už toho všeho máte někdy plné zuby?

     Maminka mé ženy skoro v devadesáti doopatrovala manžela. Tchán už v té době téměř neviděl a neslyšel, většinu času jen ležel a ke konci života už mu ani nechutnalo. Hlava mu přesto stále sloužila na výbornou a tak své milé alespoň pomáhal tím, že jí připomínal to, nač zapomínala, protože, jak to umí jen ženy, často musela dělat několik činností najednou.
Lidé, kteří sledovali, co vše pro svého manžela dělala, se jí ptali, jak je možné, že to i ve svém požehnaném věku zvládá. „Pro milého nic těžkého“, odpovídala s úsměvem a myslela to vážně. Právě láska k manželovi ji dodávala sílu, když už nemohla. Ke konci spoléhala i na děti, které se jí podle svých možností snažily pomáhat.
My, co jsme ji dobře znali, jsme ale věděli, že někdy to pro ni bylo těžké, přestože svého muže milovala. Staří nemocní lidé dokážou být i zlí. Zlobí sami na sebe, protože by rádi nebyli na obtíž, ale jak jim jejich tělo postupně stále více a více vypovídá služby, jsou z toho nešťastní a jejich zloba se pak někdy obrátí i proti těm, kteří se o ně s láskou starají.

     Od té doby už uplynula nějaká doba. Tchán zemřel a ona zůstala sama. Najednou nemusela dělat spoustu činností a také její tělo začalo postupně vypovídat poslušnost. Začátkem února to byly dva roky, co jsme ji vzali k nám na návštěvu, abychom jí vyřídili změnu léku na ředění krve, protože její lékař tvrdil, že změna není možná.
Přijela nachlazená a druhý den onemocněla. Návštěva se prodloužila a ona si během postupného uzdravování jednoho dne uvědomila, že se jí zpět domů už nechce. Byla by tam sama, zatímco u nás mohla prohodit pár slov se druhou babičkou, která už u nás v té době byla dva roky.
Nakonec u nás zůstala a jak sama říká, nelituje.

     Já osobně vnímám, že žít se dvěma babičkami ve třípokojovém bytě nebylo nic snadného. Také si často říkám to její „pro milého nic těžkého“, ale zjišťuji, že těžké to občas i je. Kdybychom babičky neměli rádi, určitě bychom si je doma nenechávali. Není to vždy ta láska, která hřeje u srdce. Občas je to láska v hlavě, která mi jen připomíná, že těmto ženám vděčím za život svůj a život mé milé.
Párkrát jsem se přistihl u toho, že jsem přemýšlel, jaké to bude, až u nás babičky nebudou. Doposud jsem ale vždy došel k tomu, že až tu jednou nebudou, budu rád vzpomínat na to, že jsme jim s manželkou umožnili prožít pár roků v bezpečí.

     Dobře se pečuje o toho, kdo si vaší péče váží a dokáže ji ocenit. Ale i v tomto případě můžete být někdy na dně, vyhořelí. Ještě více to vyhoření cítíte, pokud ti „naši milí“ zrovna nemají dobrý den a tak na vás zrovna nejsou milí. Mají dost problémů sami se sebou. Musí se dokázat vyrovnat s tím, jak si postupně více a více uvědomují, že se blíží okamžik, kdy naposledy vydechnou a pak už bude jen tma. Proto se občas stává, že nejsou vždy vděční a usměvaví, ale někdy dokážou být i protivní nebo dokonce zlí.

     Pokud je zrovna takový den, kdy tu lásku od některé z babiček moc necítím, tak se ptám: „Má mne vůbec ráda?“ Pak si ale také říkám: „A ví, že ji mám rád já? Dávám jí to nějak najevo?“
Nedávno jsem procházel své poznámky a přitom jsem znovu objevil nádherný citát C. S. Lewise, který je pro mne jako stvořený: „Neztrácejte čas úvahami, zda svého bližního milujete nebo ne. Jednejte, jako byste ho milovali.“
Dobrá rada. Díky Lewisi, věřím, že mi bude pomáhat ve chvílích, kdy mé lásce bude docházet dech.

(2. díl série "Pro milého nic těžkého!")