Kdo nechce, nemá naději ani radost ...

Ježíš se obrátil na zákoníky a farizeje a otázal se jich: „Je dovoleno v sobotu uzdravovat, nebo ne?“ Oni však mlčeli.

I dotkl se ho a uzdravil jej a propustil. Jim pak řekl: „Spadne-li někomu z vás syn nebo vůl do nádrže, nevytáhnete ho hned i v den sobotní?“ (Lukáš 14,3-5)

     Ve svých sporech o sobotu Ježíš často odhaluje i další důležité principy našeho života. Farizeové a zákoníci tvrdohlavě trvají na svém, jakákoliv práce v sobotu je hřích a zaslouží trest. Ti nemocní přece mohou počkat, až zapadne slunce a skončí den odpočinku.
     Jsou ale situace, kdy nelze čekat. Pokud mi spadne dítě do bazénu s vodou, určitě si neřeknu, že ho zachráním až skončí má oblíbená telenovela nebo fotbalový zápas. Pokud jsem normální, tak okamžitě skočím do vody a zachráním ho.

     Otázkou je, zda můžeme zákoníky a farizeje považovat za normální. Vždyť oni sami byli přesvědčeni, že jsou elitou, která má právo rozhodovat o spasení těch, kteří jim nesahají ani po kotníky. Proto tak nenáviděli Ježíše, který boří tuto jejich zrůdnou konstrukci a připravuje je o jejich výsadní postavení.
     Z textu je zřejmé, že jim došly argumenty. Na to, co jim řekl Ježíš, nedokázali reagovat. Přesto mlčí. Místo aby uznali svůj omyl, raději dál trvají na svém. Naplňuje se na nich lidové moudro: „Když se nechce, je to horší, jak když se nemůže.“

     Stvořitel nám nabízí nejen dar spasení, ale také nám dává rady, jejichž dodržování zkvalitňuje náš život a také přináší radost a štěstí. Farizeové a zákoníci toto vše odmítli, protože nechtěli uznat svůj omyl. Chcete udělat stejnou chybu? Já ne!

(Další díl seriálu "Novozákonní rezonance" inspirovaný evangeliem podle Lukáše.)