Je moje mysl svobodná?

Pak zavřel knihu, dal ji sluhovi a posadil se; a oči všech v synagóze byly na něj upřeny. ... Všichni mu přikyvovali a divili se slovům o milosti, jež mu plynula z úst. Říkali také: „Copak to není Josefův syn?“ (Lukáš 4,20+22)

Každému se občas stane, že je středem pozornosti. Mně se to většinou stává, když udělám nějaký trapas. A že by bylo na co vzpomínat.
     V tomto textu se všichni dívají na Ježíše. Ne, neudělal žádný trapas. Jen citoval slova proroka Izaiáše, vztahující se na mesiáše. Ta slova zněla: „Duch Hospodinův jest nade mnou; proto mne pomazal, abych přinesl chudým radostnou zvěst; poslal mne, abych vyhlásil zajatcům propuštění a slepým vrácení zraku, abych propustil zdeptané na svobodu, abych vyhlásil léto milosti Hospodinovy.“ (Lukáš 4,17-19)

     Když slova dozněla a Ježíš se zase posadil, všem došlo, že Izaiáš hovoří o něm. On je tím zaslíbeným Mesiášem. Jenže problém byl s tím, že ho znali jako kluka, který se u svého nevlastního otce vyučil tesařem. A teď v jejich nitru probíhá zvláštní boj. Naděje, o které právě slyšeli, bojuje s představou, kterou jim léta vštěpují jejich duchovní vůdci.
     Mají před sebou mesiáše. Mohou se z toho radovat, ale jsou tak svázáni tradičním výkladem Izaiáše, že si raději říkají: „Copak tesař může být mesiášem?“

     S něčím podobným se setkávám i dnes. Média mi říkají, čemu a jak mám věřit. Chtějí, abych se stal součástí „stáda“. Druhou možností je Ježíš, který mi nabízí svobodu, poznání pravdy i schopnost vidět „za obzor“ současnosti.

(Další díl seriálu "Novozákonní rezonance" inspirovaný evangeliem podle Lukáše.)