Jak jsme vyháněli zlého kousavého koníka

Máte rádi koně? Teď nemám na mysli, jestli vám chutnají, ale zda se vám líbí a zda jste rádi v jejich přítomnosti.

Naše vnučka má koníky ráda už asi od narození. Co si pamatuji, naše pražské „vycházky“ už s kočárkem končívaly vždy na nedalekém statku, kde koníky mají a učit jezdit na nich se tam mohou děti od tří let.

Včera jsem jel ráno do Prahy, abychom s Adélkou odpoledne vyrazili na její prodloužený víkend v Brně, na který se těšila už od chvíle, kdy jsme se s ní rozloučili na konci dovolené.
Cesta začala trochu napínavě. Ze Zahradního Města jsme jeli vlakem ČD na hlavní nádraží, kde měla slíbenou zmrzlinku v čekárně RegioJetu. V tunelu před hlavním nádražím vlak zastavil a stál. Není tam signál ani od Petra Fialy a tak jsem jen sledoval, jak se blíží odjezd vlaku do Brna. Když to bylo šest minut, tak jsme se pohnuli.

Jakmile jsme vyjeli z tunelu, zjistil jsem, že i náš následující vlak má zpoždění a tak jsme vyrazili na slíbenou zmrzlinu. Jako vždy se na ni stála fronta. Paní přede mnou brala zmrzlinu i pro své dvě kamarádky. Když točila druhou porci, zmrzlina došla.
„To mi neříkejte ani z legrace“, pronesl jsem, „že jste ji vybrala do dna!“ Podívala se na mne s otázkou: „Vám to vadí?“ Ukázal jsem směrem na vnučku, která čekala kousek od nás v kočárku. „Mně ne, ale jsem zvědavý, jak to vysvětlím Adélce, když se tak těšila.“ Paní vzala jednu porci a podala mi ji se slovy: „Tak ať Adélce chutná.“ Poděkoval jsem a za chvíli jsme už metli na nástupiště, protože odjezd byl co nevidět.

Naše zpoždění cestou narostlo na půl hodiny. V Brně už byla tma, když jsme vystupovali z vlaku. Doma si Adélka ještě chvíli hrála s „babinkou“, kterou má mnohem raději, než dědu. Pak jsme pojedli, umyli se a Adélka šla spát s babičkou.

O půlnoci mne probudil její pláč. Myslel jsem, že se jí stýská po mamince, ale skutečnou příčinu pláče, který s přestávkami trval skoro hodinu, jsem se dověděl až ráno. Adélce se zdál sen o zlém koníkovi, který jí kousl do ruky. Ještě ráno, když si na to vzpomněla, jí znovu začaly téci slzy.
S babičkou jsme se jí snažili vysvětlit, že to byl jen sen. Vždyť má tu ruku celou. Navíc, jak by se k nám koník dostal, když jsme ve třetím patře. Vždyť do našeho malého výtahu nevleze a po těch prudkých schodech by nevyšlapal...

Pak jako by zapomněla, ale když se blížil čas, kdy měla jít po obědě spát, prohlásila, že bude spát v ložnici. „U mne v pokoji je ten zlý koník. Určitě by mne zase kousal!“
Dostal jsem nápad. „Adélko, zůstaň tu z babinkou, děda si vezme velkou vařečku a toho kousavého koníka vyžene.“ Vzal jsem velkou vařečku, pořádně jsem se jí plácnul do ruky. Jakmile to plesklo, pronesl jsem: „Otevřu dveře na balkon. Kdyby nechtěl odejít, tak ho plácnu a on si to pak rozmyslí!“

Odešel jsem do jejího pokojíku, ze kterého se o chvíli později ozvalo: „Ty kousavý koníku, okamžitě běž pryč!“ Pak jsem se ještě dvakrát pořádně plácnul vařečkou do ruky, aby to vnučka s babičkou slyšely.
„Adélko“, řekl jsem, když jsem se vrátil do kuchyně, „koník je pryč. Jak jsem ho plácnul, tak vyskočil ze dveří a teď už bude někde v Rakousku.“ Protože přes Rakousko jezdíme k moři, tak jsem ještě raději dodal: „Nebo spíš v Maďarsku!“ Tam asi hned tak nepojedeme. Ještě jsem názorně plácl vařečkou, aby to bylo přesvědčivé.

O chvíli později Adélka ve svém pokojíku spokojeně usnula. A kdyby se ten zlobivý a kousavý koník chtěl náhodou vrátit, tak jsem nechal v pohotovosti vařečku.

Teď jen doufám, že v naší bytovce nemáme nějakého zeleného „aktivistu“, který by mne udal za týrání zvířat.
A pokud jste dočetli až sem, tak přeji příjemný víkend.

P.S.: Před chvílí se vnučka probudila se slovy: „Dneska mne neprobudil ten koník. Asi už je v tom Rakousku!“