Já mojí mamince zadek nikdy umývat nebudu!

Nedávno jsem byl po delší době na návštěvě v domově důchodců. Už na chodbě byl cítit pach moči. Na pokoji, kde leželo osm starých žen, to bylo ještě horší. I když se personál domova snažil o udržování čistoty, chvíli mi trvalo, než jsem si na ten zápach zvykl a přestal ho vnímat.

Ještě jako malý kluk jsem se poprvé setkal s tím, jak se děti staraly o své staré a nemocné rodiče. Moje teta pečovala o manželovu maminku, která v té době už nechodila a většinu dne trávila v křesle, kam ji ráno posadili. Později už jen ležela v posteli. Neudržela moč ani stolici a tak ji teta musela několikrát denně přebalovat.
"Jak to můžeš dělat? Já bych se u toho asi pozvracel. Já teda mojí mamince zadek nikdy umývat nebudu!" říkal jsem jí. Teta se jen usmála a pak mi řekla. "Ve tvých letech bych to taky nedokázala. Neboj, jednou to budeš dělat a ještě budeš rád, že tak můžeš mamince zpříjemnit poslední chvíle života..."

Dnes už to opravdu vidím jinak. Rodiče stárnou. Táta oslavil osmdesátku a máma k ní nemá daleko. Zatím jsou soběstační a tak zatím stačí, když jim moje sestra občas pomůže udělat ty práce, na které už nestačí – umýt okna, vyčistit koberce atd...
Není snadné dívat se na to, jak rodiče, kteří pro mne byli oporou a zárukou bezpečí, najednou u mne sami hledají oporu a radu. Mám pocit, jako by se z mého života pomalu vytrácela jedna z jistot, na kterou bylo vždy spolehnutí.

Říká se, že domov důchodců je pomsta dětí za jesle. A snad na tom i něco je. Možná dětem, které rodiče přiliš brzy odložili do jeslí, chybí citové vazby, které díky tomu nemohly se svými rodiči navázat. A tak mnohé děti, když vidí stárnutí a bezmoc svých rodičů, seženou jim místo v domově důchodců a pak tam svého tátu nebo mámu "uklidí". Zpočátku je i navštěvují, ale postupně se frekvence jejich návštěv snižuje, až nakonec úplně ustanou.

Ve svém životě jsem už zažil mnoho "odchodů" starých lidí. A můj pocit je takový, že ti, kteří zemřeli uprostřed své rodiny, vypadali v závěru svého života spokojeněji a klidněji, než ti, kteří umírali opuštění za bílou plentou v pokoji domova důchodců nebo nemocnice.
Vážím si lidí, kteří se rozhodli "dochovat" své stárnoucí, chřadnoucí a nakonec i umírající rodiče. Není to vůbec snadné. Stáří a nemoci často hodně změní jejich chování i projevy a díky tomu pak není vůbec jednoduché s nimi vyjít. Ale oni to rodiče neměli snadné ani s námi.

Dnes už vím, že moje teta měla pravdu. Pokud to bude třeba, budu rád, když někdo z mých nebo manželčiných rodičů prožije závěr svého života u nás doma. Snad mi to mé zdraví a sociální situace dovolí.
Doufám, že jim s manželkou poskytneme stejnou péči i atmosféru, jakou dokázala vytvořit moje teta mamince svého manžela.
Rodiče si to určitě zaslouží.