Evangelium o pokání a radosti

Ježíš se vrátil v moci Ducha do Galileje a pověst o něm se rozšířila po celém okolí. Učil v jejich synagógách a všichni ho velmi chválili. (Lukáš 4,14+15)

Dlouho jsem nemohl pochopit, jak mohli Ježíš a Jan Křtitel přitahovat pozornost tak velkých zástupů, když ve svých kázání volali po pokání a nápravě. Kritiku asi nemá rád nikdo z nás.

     Ježíš ve stejném duchu kázal i v synagógách v Galilei a Lukáš podává svědectví, že ho všichni velmi chválili. Jak je to možné? Je možné i dnes lidem poukazovat na jejich nedostatky a hříchy a uslyšet od nich chválu?
     Při čtení evangelií si vždy všímám toho, že Ježíš tím, jak kázal, přinášel lidem radost, přestože hovořil i o tom, co se jim nedaří. Dokázal totiž skloubit pravdu o potřebě našeho pokání s poznáním nesmírné Boží lásky.

     Židovští duchovní v té době své posluchače v podstatě jen kritizovali a sráželi do ještě větších pochybností o možnosti, že by je Bůh mohl přijmout. Pokud byl někdo chudý, bezdětný nebo nemocný, pak musel být velký hříšník.
     Ježíš káže jinak. Nebojí se ukázat na problémy, které trápily tehdejší společnost, ale současně s kritikou nabízí všem posluchačům změnu jejich údělu. Hovoří o velké Boží milosti i o  Stvořitelově ochotě odpustit každému, kdo touží žít jinak. Dává tak svým posluchačům novou naději, a tím i radost a pokoj.

            Dnes není „politicky korektní“ mluvit otevřeně o tom, co nás trápí. Je to chyba. Pokud se bojím popsat svůj problém, tak se ho nikdy nezbavím. Vyřeším ho jen tehdy, když se mu s Boží pomocí postavím tváří v tvář. Mé slzy pak nahradí radost.

(Další díl seriálu "Novozákonní rezonance" inspirovaný evangeliem podle Lukáše.)