Dnes jsem se díval na Pražáky z patra

Na Ostravsku to Pražáci nemají snadné. Prostě je tu skoro nikdo nemá rád. Těžko už dnes někdo vypátrá, kde se tato nevraživost vzala.  Kdybych řekl, že se na Pražáky dívám spatra, asi by se tomu nikdo nedivil.

Po delší době jsem se dnes zase podíval do stověžaté matičky Prahy. Po příjemném obědě v jedné čínské restauraci jsem se najednou ocitnul v nejvyšším patře nové administrativní budovy. Dole pode mnou se na zemi hemžili jako mravenci Pražáci. Díval jsem se na ně z toho svého 17. patra a připadali mi strašně malincí. Bylo mi ale jasné, že kdyby si v tom shonu udělali chvíli čas a podívali se do mého patra, uviděli by tam  maličkého Moraváka a ani by nepoznali, že jsem z Frýdku. Možná by mne v té chvíli dokonce považovali za Pražáka.

Pak jsem se přestal dívat dolů a uvědomil jsem si, že těch malých věcí je v Praze víc. Měl jsem totiž krásný rozhled na všechny strany. V dáli Hradčany s dominantou Svatovítské katedrály, která vypadala jako model z dětské stavebnice. Dole pod Hradem stará Praha s domečky malými jako krabičky od zápalek...

Vždycky jsem říkal, že Prahu nemusím. Že mi stačí, když tam čas od času musím zajet na jeden den. Dnes jsem měl poprvé chuť si ten pobyt prodloužit. Říkal jsem si, že večer, až se setmí a dole ve městě se rozzáří osvětlení, to musí být majestátný a až skoro magický obraz.

Dnes jsem se díval na Pražáky z patra. Byl to příjemný pocit. Uvědomil jsem si, jak krásné místo vybrali naši předkové pro hlavní město. Vnímal jsem odkaz předchozích generací, které v tom velkém městě zanechaly svou stopu. Některé generace krásnou, jiné už tak úspěšné nebyly. Přemýšlel jsem o tom, co jednou zůstane po mé generaci.

Jestli budete mít někdy příležitost, zkuste se také podívat z patra na Pražáky i na Prahu. Ten pohled stojí za to.