Dědo, šup, šup...

Nedávno jsem zase prvním ranním vlakem vyrazil z Brna do Prahy, abych pohlídal vnučku. Jezdím tak skoro každé pondělí a těším se na to čím dál víc.

Mohu si totiž užívat to, co jsem u vlastních dětí nestihl. Mohu sledovat, jak se miminko postupně mění v osobnost. V případě Adélky je ta osobnost stále výraznější.
Období, když byla ještě v kočárku a mluvila se mnou jen grimasami, smíchem nebo pláčem, pro mne bylo asi nejtěžší.
Vzpomínám, jak jednou v kočárku plakala a plakala. Dělal jsem všechno možné, ale nedokázal jsem ji utišit. Jednu chvíli jsme míjeli starší dámu, která mne probodávala pohledem, ze kterého bylo možné číst, že uvažuje, jestli nemá zavolat policii, protože jsem to dítě nejspíše unesl.

Ta doba je už díky Bohu za námi. Z malého miminka je šikovné děvčátko. Umí zpaměti spoustu písniček, které si stále zpívá. Když má smutek, zpívá ty smutné. Většinou má ale radost, a to si při zpěvu poskakuje jako malé jehňátko, nebo přímo tančí.
Dnes už se nemusíme domlouvat mimikou, pláčem a smíchem, protože její slovní zásoba každým dnem roste tempem, které dokáže překvapit.
Nedávno v tramvaji pozorovala paní, která nejspíš nebyla psychicky úplně v pořádku. Když jsme vystoupili, prohlásila: „To byla ale divná paní!“

Vraťme se ale k tomu pondělku, kdy jsem ji zase hlídal u ní doma. Tatínka jsme poslali do práce, a protože venku bylo vedro, hráli jsme si převážně doma. Jen chvíli, když Slunce překryl mrak, jsme vyrazili na terasu. Obdivovali jsme mečíky, které zrovna začínaly kvést, a také malé sazenice rajčátek ze semínek, které v hlíně zůstaly ještě z loňska.

Dopoledne uteklo jako voda. Před spaním chtěla pohádku. Zeptal jsem se jí, jakou a ona odpověděla: „Dědečku, povídej mi pohádku o paterčátkách!“

Ten den totiž od rána mluvila o tom, že by chtěla, aby se mamince narodila paterčata. Vyprávěl jsem jí tedy pohádku o holčičce, která si přála za sourozence paterčata. Ta se mamince skutečně narodila. Popisoval jsem, s čím vším pak musela holčička mamince pomáhat. Vynášela pět plínek nebo pět nočníků, umývala pět sklenic od mléka, později pak pět misek od kaše, kterou miminka papala... Prostě, mluvil jsem o tom, jak moc práce je kolem dětí, zvláště, když je jich najednou pět...
Pohádku jsem ukončil tím, že se to holčice jenom zdálo a když se probudila, byla tuze moc ráda, že má jen jednoho mladšího sourozence.

Vnučka usnula a když se probudila, řekla: „Dědečku, řekni mi pohádku o dvojčátkách!“ Měl jsem v té chvíli dobrý pocit z toho, jak jsem jí tak nějak pedagogicky pomohl pochopit, že je to sice pěkné, když se narodí paterčátka, ale je kolem nich tolik práce, že by bylo lepší, kdyby své přání trochu zredukovala.

Odpoledne jsme si zase hráli a bavilo nás to. Pak se konečně vrátil tatínek. Adélka mu skočila do náruče, dala mu pusu a vyprávěla, co jsme dělali. Pak si najednou všimla, že je tam i děda. Otočila se na mne a pronesla: „Tak, dědo, šup, šup. Utíkej na vlak!“
Dostal jsem pusu na cestu a jednu ještě pro babičku. Ještě než jsem vyrazil na vlak, mi syn stihl prozradit, že to „šup, šup“ říká Adélce, když se jí ráno nechce vstávat do školky.

Ve vlaku jsem se pak párkrát přistihl, že se usmívám vždy, když si vzpomenu to její „šup, šup“. Vlastně se usmívám i teď, když o tom píšu, a těším se na pondělí, kdy se zase uvidíme.