Dědečku, vzpomínáš?

Lidová moudrost říká, že „vzpomínat, znamená stárnout“. Pokud je to pravda, naše tříletá vnučka už začala stárnout.

Minulý týden, když byla vnučka zase u nás, přiběhla za mnou, oči navrch hlavy, a vzrušeným hlasem povídá: „Dědečku, vzpomínáš?“ Pak začala vyprávět o něčem, co jsme zažili pár dnů před tím.
Měl jsem pocit, že to bylo trochu jinak, ale neopravoval jsem ji. Vzpomněl jsem si na to, co mi často říká moje manželka, když někdy vzpomínám na naše společné zážitky. Často reaguje: „Ale tak to nebylo!“ A já ji oponuji: „No, ale já si to tak pamatuji.“

Ten den pak přiběhla malá Adélka se vzpomínkami ještě několikrát. Nejen za mnou, ale i za babičkou. Vždy na nás kulila ty své už tak velké oči a tónem svého hlasu dávala najevo, že to, co nám chce sdělit, je minimálně tak důležité jako zpráva o konci světa.

„Vzpomínat znamená stárnout.“ Dávám této lidové moudrosti za pravdu. Pravdou je, že po narození nějakou dobu rosteme a vyvíjíme se, současně se ale „oddáváme stárnutí“.
V dětství jsem slýchal, že stáří přináší moudrost a možná to tak kdysi bylo. Z dětství si pamatuji mnoho starých lidí, na které rád vzpomínám, protože byli nejen moudří, ale také dobří, slušní. Navíc neměli pocit, že tu jsou od toho, aby nám, tehdy mladým, mluvili do života. Rady nabízeli, jen když jsme je o ně požádali.

Jak jsem zmínil, už od svého narození se vlastně oddáváme stárnutí. Ti šťastní, kteří se dočkají stáří, pak mohou vzpomínat na vše to krásné, co během života zažili, a mohou si brát poučení i z toho, co se jim zrovna moc nepovedlo.

„Dědečku, vzpomínáš?“, ptala se mne vnučka. Došlo mi, že jsem nejen součástí jejího života, ale mám už své místo i v jejích vzpomínkách. Tak jako dnes já rád vzpomínám na moje babičky a dědy, tety a strýce, bude jednou i ona, až tu nebudu, vzpomínat na mne.

To je důvod k radosti. Souhlasíte?