Dědečku, usměj se

Rodiče prý mají své děti vychovávat, zatímco prarodiče mají vnoučata rozmazlovat. Co si o tom myslíte?

Já osobně se snažím rodičům naší vnučky s její výchovou raději pomáhat, než ji narušovat. To ale vůbec nebrání tomu, aby malá Adélka měla jasno, že je babiččin miláček, ale dědovo zlobidlo.
Když jsme spolu, snažím se jí dávat maximální prostor k tomu, aby sama rozhodovala, kde a jak si budeme hrát. Přesto někdy musím zvednout hlas, abych dal najevo, že existují hranice.

Tento víkend byla Adélka i nás. Jak už jsem psal, je „babiččin miláček“ a babinku miluje. Přesto ji čas od času odmítne poslechnout, protože právě prožívá další „období vzdoru“.
Během jedné takové situace jsem na ni promluvil trochu důrazněji. Zarazila se, uvědomila si, že se mi na jejím chování k babičce něco nelíbí. Chvíli přemýšlela. Pak se na mne otočila a pronesla: „Dědečku, usměj se!“

Zeptal jsem se, zda jí vadí, že jsem mluvil hodně nahlas a ona, že ano. „Víš, proč jsem na tebe zvýšil hlas?“ Opět jsem se dověděl, že ano.
„Adélko“, položil jsem další otázku, „tobě se nelíbí, když se děda mračí?“ Asi je vám jasné, co odpověděla. Vše jsme spolu vykomunikovali a za chvíli jsme se na sebe zase usmívali.

Myslím, že i my dospělí bychom občas měli umět říci našemu partnerovi: „Miláčku, usměj se!“ Může to být startovací věta k tomu, abychom v klidu probrali to, co bylo příčinou důraznějšího tónu našeho hlasu. Pokud na někoho druhého zvedáme hlas, má to vždy nějakou příčinu. Pokud ji neodhalíme a neodstraníme, upřímný úsměv se nám nevrátí.

Přeji vám, ať se dnes usmíváte i bez toho, že vám někdo bude muset říci: „Usměj se!“ A pokud vám to někdo řekne, buďte mu za to vděční. Je to start cesty k usmíření a k návratu pohody, kterou prozradí i úsměv na naší tváři.