Dědečku, proč? A proč? A proč???

Pamatujete si dobu, kdy jste od svého dítěte nebo vnoučete slyšeli to neustálé: „Proč?“ Není škoda, že my dospělí se už tak často neptáme?

U naší vnučky toto období právě začalo. Zajímavé je, že se často ptá i na to, co jsem jí už vysvětloval. Zprvu jsem si myslel, že jen zapomněla. Jenže ona má dobrou paměť a na své necelé tři roky je docela bystrá.
Byla u toho, když jsem manželce četl článek „Dědečku, proč neposloucháš babičku?“. Byl vlastně o ní. Dostal jsem se až k otázce, která mne inspirovala k blogu: „Adélko, ty neposloucháš rodiče?“ A než jsem stihl přečíst její odpověď „někdy ne“. Zahlásila: „Někdy ano!“

Ve špatné paměti to tedy nebude. Dospěl jsem k závěru, že když moje první vysvětlení nepochopí, ptá se znovu, protože v tom chce mít jasno. Někdy zase to své „proč“ opakuje, protože se jí moje odpověď nelíbí a doufá, že svou odpověď změním v její prospěch.

Má ráda pohádky. Hodně času, který spolu trávíme, patří jejich čtení nebo vyprávění. A právě to její neustálé „proč“ je příčinou toho, že dnes vyprávění jedné pohádky trvá mnohem déle, než dřív.
Často mám problém odpovědět. Třeba, když se ptá, proč v pohádce „Krteček a vajíčko“ mají všechna zvířátka tři mláďátka a slepička má jen jedno kuřátko. To musím přiznat, že nevím.

To její neustálé „proč“ mne vede k přemýšlení, zda by byl svět stejný, kdybychom si touhu po objasňování toho, čemu nerozumíme, zachovali i v dospělosti.
Vzpomněl jsem si na první hodinu na teologickém semináři. Profesor hned zkraje řekl: „Pokud něčemu nebudete rozumět, tak se hned ptejte!“ Asi po půl hodině prohlásil: „Vlastíku, ty už se nehlas!“
Onen profesor na teologickém semináři nám také říkával: „Kdo se neptá, zemře jako hlupák!“ Jsem proto rád, že se malá Adélka ptá. Někdy mi z těch jejich otázek jde hlava kolem, ale v tom ptaní ji chci povzbuzovat. Stejně se ptával i její tatínek a strejda.

Pokud nebudeme odpovídat, může se pak stát, že si najdou odpověď svou. Naši dva synové se v předškolní době začali zajímat o to, jak se rodí děti. Ten starší se jednou ptal: „Mami, a jak se to tatínkovo semínko dostalo až do tvého bříška?“ Maminka to nějak zamluvila a doufala, že zapomene.
Nezapomněl. Večer svému mladšímu bráškovi, kterého zajímalo, jak přišel na svět, vysvětloval, že tatínek dal mamince semínko a to pak rostlo v maminčině bříšku, až se nakonec narodil. Jenže jeho bratříček měl stejnou otázku jako on: „A jak se to semínko do maminky dostalo?“ Chvíli bylo ticho a pak se ozvalo: „To nevím. Asi nosem!“
Dětský pokoj byl vedle ložnice, takže jsme vše slyšeli. Tlumili jsme svůj smích a pak mi žena řekla: „Zítra jim to vysvětlíš. Semínko je váš chlapský problém!“

To dětské „proč“ bychom neměli zlehčovat. Pokud budeme dětskou touhu po poznání rozvíjet tím, že jim budeme odpovídat, můžeme si být jisti, že nezemřou jako hlupáci. Navíc si i my uvědomíme, že je spousta otázek, na které musíme odpovědět: „Nevím!“ Můžeme se pak sami ptát těch vzdělanějších či moudřejších: „Proč?“

Občas si v diskuzích kladu otázku: „Jak může být někdo tak hloupý?“ A pak si řeknu: „Možná mu v dětství nikdo neodpovídal na to jeho ‚proč‘.“
Pokud v nějaké oblasti zjistíme, že patříme mezi ty hloupé, dobrou zprávou je, že není nikdy pozdě se začít ptát: „A proč?“