Dědečku, ohřej mi vlaštovku!

Už jste někdy jedli vlaštovku? Já ještě ne, ale moje tříletá vnučka na ni dostala chuť. Proč by jinak prosila: „Dědečku, prosím, ohřej mi tu vlaštovku.“

Její slova mne zarazila. Nebyl jsem si jistý, jestli jsem dobře slyšel a zda jsem porozuměl všem slovům, která vnučka řekla. Přece jen její tříletá výslovnost je o trochu horší, než ta moje a navíc, ani můj sluch už není nejlepší.

V takovém případě je nejlepší se zeptat, což jsem hned udělal: „Adélko, cos to říkala?“ Pozoroval jsem její ústa, abych se i odezíráním ujistil, že jsem dobře slyšel. „Dědečku, ohřej mi tu vlaštovku.“
Takže jsem slyšel dobře. Jenomže jakou vlaštovku jí to mám ohřát? Znovu jsem se musel ptát: „Ty chceš papat vlaštovku? A jakou?“ Malá se na mne podívala, jako by se divila, proč se ptám, jakou vlaštovku jí mám ohřát. „Dědo, přece tu, cos ráno přivezl mamince!“

V té chvíli mi to došlo. Myslela žemlovku, ale zapomněla její název. „Adélko, vlaštovka je ptáček. To jídlo není vlaštovka, ale žemlovka.“ Malá se v té chvíli začala smát. Představila si, jak jí děda ohřívá nějakého ptáčka, kterého vlastně ani nezná.
Ohřál jsem jí žemlovku, ve které jí nejvíce chutnaly meruňky. Ty do ní sice správně nepatří, ale protože jsme je měli zrovna doma, tak jsem je do ní přidal.

Jakmile dojedla, chtěla, abych jí v počítači ukázal, jak vlaštovka vypadá. Líbila se jí. Pak si vzpomněla, že by ještě chtěla vidět nějaký film o sovách. Našli jsme krátký dokument o všech sovách, které žijí na našem území. Nejvíce se ji zaujalo houkání sýčků a pak název „Kulíšek nejmenší“.

Odpoledne chtěla žemlovku ohřát ještě jednou. Ptal jsem se, zda jí mám ohřát vlaštovku. „Dědečku, copak nevíš, že tak krásného ptáčka bych přece nikdy nejedla?“

Podobná „neporozumění“ hrozí v rozhovorech i nám dospělým. Pokud se nám zda něco divné, nebojme se ptát. Je to určitě lepší, než se špatně domýšlet a říci pak nějakou „ptákovinu“. Vždyť i stará lidová moudrost říká, že „kdo se neptá, zemře jako blázen“.