Dědečku, já ti to ošetřím

Při škrabání „nových brambor“ jsem se jemně říznul do ukazováčku na pravé ruce. To se při mi vaření občas stává a většinou tomu ani nevěnuji pozornost.

Druhý den jsem jel do Prahy hlídat vnučku. Hráli jsme si s „magnetickými obrázky“, když si toho mého „zranění“ všimla. Hned reagovala: „Dědečku, co to je?“ „Nic“, říkal jsem jí, „včera jsem se trochu říznul, když jsem škrábal brambory.“ Chtěl jsem to v jejích dětských očích bagatelizovat, ale nepodařilo se mi to.

„Dědečku“, spustila na mne s důležitým výrazem ve tváři, „jsi zraněný a potřebuješ ošetřit.“ Snažil jsem se jí vysvětlit, že už mne to ani nebolí, že už z té malé ranky ani krev neteče, ale marně. „Dědečku, já ti to ošetřím“, pronesla nekompromisně.
„Pojď“, zvedla mne svým příkazem z pohovky, „tady v té skříni jsou nahoře lepky.“ Po chvíli jsem našel náplasti. Vybrala správnou velikost. Chvíli se ji snažila vysvobodit z obalu, ale nakonec tím pověřila mne.

Jakmile jsme náplast upevnili na správné místo, tak mi začala vyprávět: „Dědečku, já jsem měla také lepku. A když mi ji pak tatínek sundával, tak jsem plakala.“
„A co se ti stalo?“, ptal jsem jí, a dověděl se, že si jen odřela loket. Pak mi ještě barvitě vyprávěla, jak moc to bolí, když se strhává lepka.

Po jejím odpoledním spánku jsme vyrazili do Lidlu na mangovou zmrzlinu. Najednou si všimla, že nemám náplast. S vážným a autoritativním výrazem ve tváři, za který by se nemusel stydět ani ministr zdravotnictví, se mne zeptala: „Dědo, kde máš tu lepku?“ Vysvětlil jsem jí, že díky tomu, jak dobře mne ošetřila, se mi rána rychle zahojila a já tu náplast sundal.

V té chvíli se výraz její tváře změnil. Už tam nebyla ta lékařská přísnost, ale v jejích očích byl zájem o to, jak se cítím: „Dědečku, a plakal jsi, když sis ji sundával?“
„Neplakal. Mne to skoro ani nebolelo. Ale kdyby mne to bolelo stejně jako tebe, tak to bych plakal.“

Moje zranění ji přestalo zajímat a jala se plně věnovat mangové zmrzlině. Když ji celou vychutnala, podívala se ne mne těma svýma velkýma očima a pronesla: „Dědečku, ta mangová zmrzlina byla móc, móc dobrá. Opravdu, móc dobrá“.
O tom, že to v té chvíli myslela skutečně vážně, mne přesvědčila ve chvíli, kdy se domů vrátil její tatínek. Objala ho, dala mu pusu na přivítanou a pak své vyprávění o tom, jaký měla den, začala větou: „Byli jsme v Lidlu na zmrzlině. A ta mangová byla móc, móc dobrá.“

„Dědečku, já ti to ošetřím!“ Je super mít takovou ošetřovatelku, když se blíží stáří a neduhy, které s ním souvisí. Nemyslíte?