Vnoučata ještě nemám, i když dceři říkám neustále, že v domě malý capart chybí. Mám však dvě malé praneteře, které u nás jsou každou chvíli. Moje máma, jejich prababička, se nemůže dočkat, až zase přijdou. Obě její pravnučky ji zbožňují a ve chvílích, kdy si s nimi moje mamka hraje (v těchto chvílích ji ani klouby nebolí), nemám nárok je přimět k nějaké jiné aktivitě. Velká karma 👍

Pokud jde o rušivé elementy v běžném životě, beru je jako sobce bez vychování a úcty k jiným.

Je třeba si užívat ty chvíle, kdy jsme pro děti žádoucí.

Vnouče Vám přeji. Pokud se mu věnujeme, převrátí nám život naruby, ale tím správným směrem.

No, máte velmi ciltivou vnučku, Vlastimile. U svých vnoučat bych se obával mnohem horší destinace.

Jinak k těm, o kterých píšete v úvodu.

Osobně jim říkám mistři světa. V jejich myšlenkovém systému (pokud to tak lze nazvat), je dominující "JÁ". Poté opět "JÁ" a na konec jistě já.

Pamatuji naši malou oblíbenou pláž, ztracenou kdesi v Chorvatsku. Pár lidí, klid, pohoda. Jednou se tam donesl jistý pán, který po rozložení všech propriet pustil tranzistorák na plné pecky s "hudbou" stylu ducduc.

Všichni němě zírali, po cca 10 minutách jsem to nevydržel a šel k němu. Byl to Polák, já naštěstí touto řečí trochu vládnu. Takže jsem ho zeptal, jestli je nutné nás všechny obšťastňovat kraválem. On chvíli nechápal, takže má další replika byla ostřejší (uimím pár polských nadávek), jestli "pan" nemá sluchátka, protože všechny okolo to opravdu nezajímá.

Měl, nasadil, po hodině se sebral a vícekrát se tam neobjevil. Jistě vykládá, co potkal za hulváta.....

To je zajímavá, i když ne zcela nevšední příhoda. Určitě ji mnozí z nás v různých obměnách již zažili. To, co jste ve vašem případě udělal, pane Vodvářko, lze nazvat - občanskou statečností ! Jenomže právě tento druh odvahy může mít i svůj prokletý háček. Kupodivu, nikdo se k vám, byť sebemenším projevem sympatie nepřidá a navíc se všichni mohou alibisticky tvářit, že se jich to netýká. Ano .. tak svět odplácí .

Od toho máte asertivitu. Na prvním místě je být osobní a nebát se říct své potřeby. I když se zdají zjevné. Vyjádření potřeb a emocí nemůže nikoho ranit.

Samozřejmě se můžeme dostat do situace, kdy máme špatné svědomí, protože čučíme na bednu víc, než se líbí drahé polovičce. Máme tendenci použít útok jako nejlepší obranu. Což k harmonickému vztahu neposlouží.

Život mne naučil, že řídit se dle hesla "podle sebe soudím tebe", nevede vždy ke správným závěrům.

Zkuste si připustit, že všechny manželky nejsou jako Vy a že mohou být i jiná manželství než to Vaše.

Přeji Vám spoustu lásky od Vašeho životního partnera, dětí i vnoučat.