Čo robkáš?

Patříte k lidem, kteří žijí v neustálém stresu, protože byli vychovaní v přesvědčení, že musí stále něco dělat a být neustále v pohybu? Máte problém se na chvíli zastavit a vychutnávat si život?

Byli jsme navštívit vnučku. S rodiči měli krátce po dovolené, a tak nám nadšeně vyprávěla, co všechno na ní zažili. Na to, že v dubnu oslavila teprve třetí narozeniny, má slušnou vyřídilku a dokáže mluvit hodně košatě.

Právě, když popisovala, jak super bylo spaní ve stanu, volala její mámě slovenská babička. Jakmile zjistila, že ji poslouchá i vnučka, zeptala se: „Adélko, čo robkáš?“ Odpověď nás rozesmála: „Jsem doma, stojím a nic nerobkám.“
Byl to jen takový kratičký okamžik, ale já si pak uvědomil, že mě ta malá zlatovláska za tu dobu, co vstoupila do mého života, naučila právě to, co odpověděla své babičce. Naučila mě to, co jsem kdysi jako malý kluk uměl, ale pak se mi to ze života postupně vytratilo – zastavit se a nic „nerobkat“.

Jako děda mám jednu velkou výhodu. Když s vnučkou vyrážím na procházku, je cílem procházka, ke které patří zastávky všude tam, kde Adélku něco zaujme natolik, že se potřebuje zastavit a pozorovat.
Jednou, to měla necelé dva roky, jsme tak za čtyři hodiny ušli jen asi pět set metrů. Byl březen, začalo kvést jarní kvítí, na které usedali různí opylovači. Tehdy ještě neměla období věčného „proč“, a tak si vždy dřepla, pozorovala a po chvíli se přesunula o kousek dál.

Možná i proto se jí zalíbilo u nás v Brně. Na rozdíl od Prahy se zde všichni neženou jen někam „vpřed“, ale spousta Brňáků se ráda zastaví a pozoruje. Třeba ty, co se zrovna někam ženou, a těší je, že oni se mohou zastavit a v klidu se nadechnout té svobody, která je s tím „nerobkáním“ spojená.
My dědci zase rádi spočineme okem na právě procházející krásce, které může být klidně i sedmdesát, protože my už umíme vnímat i tuto krásu, která těm mladým ještě uniká.

Žijeme ve světě, který stále někam spěchá. Umíme se ještě zastavit a nemyslet na to, co všechno ještě musíme? Třeba jen tak, jak se říká u nás na Moravě, „hledět do blba“?
Ten, kdo toto umění vlastní dětem neztratil, je mnohem šťastnější než ti, kteří věří reklamám, podle kterých jde štěstí někde kousek před námi a pokud si pohneme, tak už ho brzy dohoníme.

Před námi je další víkend.
Jaký bude?
Co odpovíme, když se nám někdo zavolá a zeptá se: „Čo robkáš?“