Co na mne štěkáš?

          Už jste někdy jedli psa? Prý, když je dobře upraven, chutná stejně výtečně, jako dobré srnčí. „Nakonec, srnci i psy štěkají“, říkal jeden pán v šalině, „tak v čem je problém?“

          Dnes ráno jsem ještě skoro za tmy vyšel ven z chaty, na které prožíváme týden dovolené. Pomalu se rozednívalo a já najednou uviděl dva mladé srnečky, nejspíš sourozence, jak si spolu nacvičují zápas o to, kdo z nich bude jednou vládcem harému.
          Pomalu jsem se k nim přibližoval, protože vítr vanul od nich. Chtěl jsem si je vyfotit na mobil. Když už jsem byl docela blízko, najednou mne zaregistrovali. Zatímco jeden hned odběhl, druhý si mne ještě chvíli prohlížel. Pak, když uslyšel štěkání svého sourozence, odběhl i on. A já si v duchu říkal: „Co na mne štěkáš?“

          Při tom štěkání se mi vybavila stará vzpomínka. Nejel jsem tehdy výjimečně domů z Brna stopem, ale vlakem. V jednom kupé bylo volné místo, a tak jsem se pohodlně usadil. Pět kluků, o něco mladších než já, si povídalo o sobotní zábavě. Na stolečku měli rozbalené jídlo a pomalu při tom povídání pojídali.
Pak se jeden z nich podíval na mne: „Nechceš ochutnat srnčí?“ „A víš že jo“, odpověděl jsem, „srnčí mám rád.“ Podal mi kousek a já se do něj zakousl. Chvíli se na mne dívali a já už tušil, že přijde něco nečekaného.
          V okamžiku, kdy jsem měl polknout poslední sousto, se najednou ozvalo: „Ten srnec štěkal!“ Všichni zvědavě čekali na mou reakci. „Já vím, srnci štěkají“, odpověděl jsem v klidu a dojedl. Chvíli nato jsem přestupoval na „Podřevnickou lokálku“. Rozloučili jsme se a já jim ještě jednou poděkoval za hostinu.
Když jsem přicházel k domku, kde jsme bydleli, začal na mně zuřivě štěkat sousedův pes, se kterým jsme byli dřív kamarádi. Teprve v té chvíli mi došlo, jaké štěkajícího tvora ti kluci upekli.

          Dnes ráno na mne štěkal mladý srneček. A mne napadlo, zda to nebylo proto, že jsem měl v neděli vynikající srnčí guláš, a ještě mám v mražáku srnčí na další, který si už udělám, až přijedeme domů.
       Ti mladí srnečci byli nádherní. Kdyby na mne jeden z nich nezaštěkal, vůbec by mne v té chvíli nenapadlo, že možná jednou také skončí v kotlíku a že každý, kdo ochutná, se bude ještě dlouho olizovat.

       Čas naší srpnové dovolené pomalu končí. Těch pár dnů v Beskydech, výšlap na Lysou horu i poslouchání hlasů přírody v tichu beskydských lesů stálo za to.