Člověka to potěší, když slyší o cizím trapasu

Původně jsem chtěl dát do nadpisu ono známé „člověka to potěší, když slyší o cizím neštěstí“, ale to bych sliboval něco, o čem tento blog vůbec nebude.

Stávají se vám trapasy? Mně často. I zde na blogu mi občas uteče něco, čemu se pak, na rozdíl od mých kritiků, od srdce zasměji. Proč? Protože k tomu by nám ty trapasy měly sloužit – zasmát se jim, bez ohledu na to, zda jsou cizí, nebo naše. Pravdou ale je, že těm cizím se směje snadněji.

Každý čtvrtek odpoledne se scházíme v našem ADRA klubu důchodců. Většinou si povídáme o tom, co jsme v uplynulých dnech dělali. O tom, co nás potěšilo, ale i o tom, co nás zrovna trápí. Jednou za měsíc máme společné cvičení paměti. Měli jsme už i měření zraku, finanční poradenství a teď nás čeká návštěva právničky, se kterou můžeme probrat to, v čem potřebujeme poradit.

Včera jsme se zase sdíleli o naše zážitky. Kamarádka Jana nás všechny rozesmála a sama se s námi smála tak, až, podobně jako my, slzela.
O co šlo?
Lékařka jí dělala vyšetření, jehož součástí byl celkem důkladný rozbor krve. V pondělí si měla zavolat, jak dopadly výsledky a zda bude muset přijít i osobně.

Ráno se probudila, udělala raní hygienu, posnídala a pak se oblékla. O půl osmé vzala telefon a volala do ordinace na pevnou linku. Ozval se jí neznámý hlas a sděloval něco v němčině. „Asi mají poruchu“, řekla si a zavěsila. „Zavolám na mobil“, napadlo jí. V kontaktech si našla číslo na mobil a volala. Dlouho to nikdo nebral. „Nejspíš už má paní doktorka někoho v ordinaci“, usoudila, a dál čekala, až jí to někdo zvedne.

Po chvíli se ozvalo takové trochu ospalé: „Prosím?“ Jak byla v ráži, tak se ani nepředstavila a hned na paní doktorku vysypala, že by ráda věděla, jak dopadly výsledky a zda se má sebrat a jít do ordinace. V okamžiku, kdy se potřebovala nadechnout, aby pokračovala dále, se z telefonu ozval vlídný hlas lékařky: „No, ale my v neděli neordinujeme. Přijďte až zítra.“
V té chvíli jí došlo, že je neděle ráno a že omylem zavolala na soukromé číslo paní doktorky, kterou připravila o možnost se jednou v týdnu pořádně vyspat. V pondělí ráno se vypravila do ordinace paní doktorky. Cestou ještě koupila čokoládu, o které věděla, že jí má její lékařka ráda.

Když včera skončila své vyprávění, všichni jsme slzeli smíchy. Uměli jsme si to živě představit, protože podobné trapasy se stávají i nám. Byli jsme rádi, že se to nestalo nám. No a Jana, ta se smála minimálně stejně jako my.
Opět jsme se přesvědčili, že to člověka potěší, když slyší o cizím trapasu. A ještě větší veselí je, když trapas popisuje ten, komu se stal.
Takže, Jani, díky. Zasmáli jsme se pěkně od plic.