- Napište nám
- Kontakty
- Reklama
- VOP
- Osobní údaje
- Nastavení soukromí
- Cookies
- AV služby
- Kariéra
- Předplatné MF DNES
silný příběh. Bez odpouštění se nedá žít. Já bych ale v takovéto situaci nenašla sílu tu ruku podat.................
Vlasťo, byť se skřípěním zubů. Jen se krapet podivuji, kde je najednou celý ten houf Tvých věrných paní a dívek, co Tě tak móc obdivují . Že by dámám odpouštění moc nevonělo?
Každý den nemůže být posvícení.
A myslím, že s odpuštěním máme problémy bez ohledu na to, zda jsme muži nebo ženy. Ale stojí za to se tomuto umění učit.
potrestano? Ve vezeni mel rozjimat nad odpustenim, ona mohla, zakon nesmi. To by byl chaos.
..které odpouštím...a křivdy, které na čas zapomínám...ale neodpouštím
a nevím, jestli tomu vůbec kdy chci rozumět. Tohle není zákon přírody, to není to, co vám umožní přežít. Ublíží-li někdo mně nebo mé rodině, musí zkusit stejně. Ukradne-li, nechť je okraden, poníží-li, nechť je ponížen, znásilní-li, nechť je znásilněn, zabije-li, nechť je zabit, samozřejmě. Důvod je jednoduchý: Vidím-li zlo v jeho záměru, zištnost jeho jednání, potom si nezaslouží odpuštění. Naopak, zaslouží si pohrdání, lítost, vztek a veškerou spravedlivou zlobu oběti. Nebo snad bude beránek milovat vlčí zuby, které ho rvou na kusy? Odpustí jim? Jsme součástí přírody, bez ohledu na to, v jakém jsme vývojovém stádiu. Přírodní zákony pro nás stále platí a vždy platit budou.
Odpouštění je výsledkem evoluce, takže na něm asi něco bude, je to přírodní zákon.
Zdravím všechny diskutující. Byl jsem na cestě, takže jsem se k internetu dostal až teď.
Odpuštění vnímám jako první krok ke smíření. Odpustit mohu i tomu, kdo o mé odpuštění nestojí. Odpouštím kvůli sobě, abych se mi vrátil vnitřní klid a neužíraly mne pocity křivdy...
Když ten druhý o mé odpuštění stojí, pak může dojít i k vzájemnému smíření a narovnání vztahu.
Také jsem se kdysi domníval, že mé odpuštění si zaslouží jen ten, kdo si je vědom své viny a teprve až mi to dá jasně najevo... Dnes vím, že je lepší začít s přípravou u sebe daleko dřív, než ten druhý přijde. Protože když přijde, já už jsem připraven vše v klidu probrat a nabídnout ruku ke smíření.
Pokud někomu vyhovuje čekání, až ten druhý vše uzná, je to jeho věc. Mně se ale více líbí ten způsob, který jsem popsal ve svém článku. Všem Vám přeji dostatek sil k odpouštění i ke smíření.
Já vám rozumím, jednou jsem to zkusila, a i když si myslím, že jsem byla v právu, nabídla jsem ruku ke smíření první. Bohužel to nebylo přijato, tak jak bych si představovala a trpký pocit přetrvává.
Odpuštění je proces, který stojí nějakou tu sílu. Bez něho je však znát, že člověk nese na ramenou tíhu. Dozvěděla jsem se o smrti člověka, který dělal zvěrstva a ublížil mé rodině. Osud nás srovnal, protože o té smrti jsem se jednou předtím vyjádřila, že bych ji nepřála nikomu. Kupodivu ve mně zbyla lítost nad tím, že snad kdyby věděl, že přesto všechno žijeme dobře, snad by se mu umíralo lehčeji. Nebo to snadnější nemělo být? Odpustila jsem a a od té doby se nezatěžuji nenávistí.
Co zvořu, zkouším napravit, abych neublížila. Kdo ublíží mně, ať se snaží sám. Odpustila jsem od té doby několikrát, ale vždycky právě po nějaké té katarzi dotyčných, po uznání chyby. Život je hned sluníčkovější.
ale dokud ten co ublížil není schopen přijít a říct promiň/te, nedokážu odpustit, i když bych chtěla. Pořád ve mně je křivda.
ta paní se smířila. S tím, že její sestra je již po smrti.... Je přesvědčena o tom, že onoho dozorce potrestá až jakási vyšší moc, tedy bůh. A ona, že je povinna mu odpustit, aby se na ni samotnou bůh nehněval. Tak ji to v náboženství učili.
Ale to nelze.....Ten dozorce měl být po právu odsouzen.Nyní a zde. Nejsem přiznivcem biblického - kdo do tebe kamenem, ty do něho chlebem. Je třeba mít svoji sebeúctu. To přece neznamená prahnutí po pomstě, pouze po spravedlnosti.
Tak jo, Pájo, já tI teda odpouštím ! Fšecko !!