Čekání na splnění slibu (Začalo to zklamáním 4)

Za těch čtyřicet dnů, které uběhly mezi Ježíšovým ukřižováním a jeho nanebevstoupením, prožívají učedníci úžasnou proměnu. Lidé, kteří je potkávají, když se vrací z Olivové hory, je nepoznávají.

Už to není ustrašená skupinka mužů, kterým se ještě včera všichni posmívali. Nyní z nich sálá sebevědomé odhodlání splnit úkol, který jim Ježíš svěřil ještě dříve, než odešel do svého nebeského domova.

Ještě nedávno působili jako truchlící pozůstalí. Z Olivové hory se ale vracejí úplně jiní lidé. Jsou plní radosti a věří ve vítězství Božího království. Znovu se setkávají v horní místnosti. Tentokrát už je tam nepřivádí strach, ale touha společně očekávat na příchod zaslíbeného Utěšitele – Ducha svatého.

Nečekají ale se založenýma rukama. Navštěvují chrám, setkávají se v soukromí a nakonec se všichni opět scházejí ve známé podkrovní místnosti.

Celou dobu si navzájem připomínají Ježíšova slova. Najednou jim připadají úplně jasná. To, co ještě nedávno zahaloval závoj tajemna, je teď známé a srozumitelné.

Zjišťují, jakou moc má modlitba. Společně prosí Ježíše, aby už splnil svůj slib a poslal Ducha svatého. V jejich modlitbách zaznívá vyznání hříchů i prosby o jejich odpuštění.

Mají čas přemýšlet. Čím déle čekají, tím jasněji si uvědomují svou vlastní neschopnost splnit Ježíšův úkol. O to víc touží po nebeské moci, která na ně má sestoupit společně s Duchem svatým.

Očekávání na splnění posledního Ježíšova zaslíbení, se nakonec protahuje na deset dnů. "Jak je to možné? Proč Ježíš s naplněním svého slibu čeká tak dlouho? Chce nás znovu zkoušet?" Podobné otázky zaznívají v mysli učedníků. Dívají se totiž na svůj problém jen ze své pozemské perspektivy.

Netuší, zatímco oni očekávají na zemi splnění Ježíšova slibu, v nebi se odehrává veliká slavnost. Vrací se král, který opustil slávu nebes, aby zachránil obyvatele jedné malé planety před definitivním zánikem. Tahle jeho záchranná mise trvala třiatřicet let. Z vesmírného hlediska to je krátká chvíle, přesto se nebeským bytostem zdá, že od chvíle, kdy Ježíš na čas odložil svou královskou korunu a stal se člověkem, uběhla celá věčnost.

Celý vesmír s napětím sledoval, jak Ježíš vyměnil vesmírný trůn nejdříve za chlév, ve kterém se narodil jako malé dítě. Poté, co vyrostl, sledovali nebešťané, jak jejich Pán pracoval v tesařské dílně svého otce. Mnozí z nich ho, neviděni, doprovázeli i poslední tři roky, kdy přijal úděl bezdomovce, který ukončila až potupná smrt na kříži.

Bytosti v celém vesmíru sledovaly pozemské drama svého krále. Takové napětí a obavy ještě nezažily. Nešlo o akční film. Byla to krutá realita. Když Ježíš, přibitý na kříž, naposledy vydechl, celý vesmír ztichl. Stalo se něco, co vesmír ještě nikdy nezažil. Nesmrtelný Bůh zemřel.

Smrt ho ale nemohla spoutat a tak třetí den, když vstal z mrtvých, zavládlo v celém vesmíru nesmírné nadšení. Všichni se už nemohli dočkat, až znovu usedne na svůj trůn.

Jenže Ježíš pak ještě dalších čtyřicet dnů zůstal na zemi, aby se mohl setkávat se svými učedníky a snažit se jim předat vše, co potřebovali. Když naplnil vše, co mu jeho pozemská mise ukládala, vydal se konečně domů. Už cestou mu andělé, kteří ho doprovázeli, provolávají slávu.

Po daleké cestě vesmírem teď konečně usedá na svůj trůn. Znovu přijímá korunu a všechny další znaky své královské hodnosti. Apoštol Pavel popsal vyvrcholení téhle vesmírné slavnosti takto: "Proto ho Bůh vyvýšil nade vše a dal mu jméno nad každé jméno, aby se před jménem Ježíšovým sklonilo každé koleno - na nebi, na zemi i pod zemí - a k slávě Boha Otce každý jazyk aby vyznával: Ježíš Kristus jest Pán." ⁽¹⁾

Po desíti dnech tahle velkolepá vesmírná slavnost končí. Ježíšův trůn už není opuštěný. Všichni jsou přesvědčeni, že víc už Ježíš pro záchranu pozemšťanů nemohl udělat. Jeho mise je vyhodnocena jako úspěšná. Přichází okamžik, kdy se učedníci konečně dočkají naplnění slibu, který jim jejich učitel znovu potvrdil chvíli před tím, než vystoupil do nebe.

^{_____________________________________________________________________________________________________}

⁽¹⁾ Filipským 2,9-11