Bude hůř!

Bude líp, nebo hůř? Jak to vidíte vy? S jakými vyhlídkami se díváte do budoucnosti? Já mám za to, že bude hůř!

Je to už hodně let, co jsem říkával: „Mládí za náma a do důchodu daleko!“ Od srpna jsem opět v důchodu. Už podruhé.
Napadá mne, že s tím důchodem to pro někoho může být tak trochu jako s manželstvím. Někdo kdysi prohlásil, že „manželství je jako pevnost. Kdo je venku, chce dovnitř a kdo je uvnitř, chce ven.“

No, v mém případě to moc neplatí. V manželství jsme s mojí milou načali pátou dekádu a v důchodu jsem byl také spokojený.
Proto, když před dvěma a půl léty přišla nabídka se na dva roky vrátit ke svému povolání, a ještě přitom zaučovat mladého kolegu, tak jsem váhal. Věděl jsem, že budu muset zase dělat i tu část práce, která mne moc nebavila – administrativu. Navíc jsem si uvědomoval, kolik času mi zabralo vytvoření důchodcovského režimu dne, týdne i měsíce, a teď to budu muset opět měnit.

Nakonec jsem nabídku přijal. Nejvíc mne lákalo to, že budu moci předat zkušenosti mladšímu kolegovi, a jak jsem varoval jeho i mého šéfa, pokazit ho tak trochu k obrazu svému.
Dva roky uběhly jako voda. Hodnotím je velice pozitivně, protože toho dobrého bylo mnohem více než toho, co můj mozek časem rád vytěsní. V červenci jsem si vybral zbývající část dovolené a od srpna jsem už mladému kolegovi k dispozici jen dva dny v týdnu.
Opět jsem zažíval změnu osobního režimu. Znovu jsem ho upravoval, tentokrát s tím, že za rok, až nastane plnohodnotný důchod, dojde k další úpravě.

Potkávám důchodce, kteří se zlobí na celý svět. My všichni jsou vinni tím, že tyhle zapšklé dědky i babky s kyselým obličejem nebaví stav, ve kterém se nacházejí, a proto se snaží pokazit den každému, koho potkají.
Jak jste na tom vy? Vy, co ještě pracujete, těšíte se do důchodu? A vy, co už v něm jste, baví vás to? Můžeme udělat něco proto, abychom neskončili v davu těch, kteří jsou věčně nespokojení a síří je každý, kdo má stále úsměv na rtech?

Už pár let si všímám těch starších lidí, kteří se rádi usmívají, a navzdory svým nemocím a problémům se dokážou radovat ze života. Nacházím u nich některé společné rysy. Uvedu alespoň pět.

1. Stáří je neděsí
Tito příjemní starouškové nemají trauma z toho, že už nejsou mladí. Rádi vzpomínají na to, co bylo dobré, ale současně si uvědomují, že ne vše, co přináší mládí, je vždy příjemné.
Nečekají je například zásadní rozhodnutí, nemusí se bát o práci ani o to, kde budou bydlet.
Protože celý život budovali dobré vztahy, nejsou ani ve svém důchodovém období života osamělí.

2. Radují se z toho, co stále mohou
Pokud se s těmito lidmi potkáte, nezahrnou vás nářky nad tím, co vše už je špatně, ale budou raději vyprávět o tom, kolik toho dobrého ještě mohou.

3. Jsou smíření s tím, že mohou kdykoliv zemřít
Tito lidé si jsou také velice dobře vědomi toho, že pokud teď něco dělají, může to být naposled, a proto si to dokážou vychutnávat mnohem více, než když byli mladí.

4. Nemají pocit, že vlastní patent na rozum
To další, co na nich obdivuji, je jejich poznání, že sice mají spoustu zkušeností, které těm mladým chybí, ale také si uvědomují, že třeba v oblasti moderních technologií potřebují od těch mladých pomoc. Navíc se o ni nestydí slušně poprosit.
Pokud se setkávám s těmi, kteří si naopak věčně stěžují, jsou to téměř vždy lidé připomínající „brouka Pytlíka“. Z jejich řeči máte pocit, že všechno znají, všude byli a kde nebyli, tak tam se právě chystají.

5. Stále umí mluvit, ale naučili se mlčet.
Všech pět bodů je důležitých, ale tento považuji za stěžejní. Ti příjemní staříci a stařenky se naučili mlčet. Mluví, když vnímají, že mají někoho, kdo je jim nejen ochotný naslouchal, ale má na ně právě čas a nebudou ho svým vyprávěním moc obtěžovat.

Ať už máte před důchodem, nebo v něm už jste, tak mám pro vás dobrou zprávu: „BUDE HŮŘ!“ Není to nic proti tvrzení současné vlády „ANO bude líp“. Tentokrát to s politikou nemá nic společného, protože to moje „BUDE HŮŘ“ platí za každé vlády.

Vám to moje BUDE HŮŘ nezní jako dobrá zpráva? Možná proto, že k němu ještě chybí drobné vysvětlení.
Dokud může být hůř, ještě se máme dobře. Pokud moje oči vidí alespoň obrysy, pořád nejsem úplně slepý. Pokud s naslouchadlem mohu vést rozhovor, nejsem docela hluchý. Když mi hrozí, že bych mohl přestat chodit, pořád se ještě nějak pohybuji...

Toto téma často rozebírám s lidmi v „domovech pro seniory“. Vzpomínám na kamaráda, který při loučení prohlásil: „Máš pravdu. Bude hůř, tak si to dnes ještě pořádně vychutnám. Co kdyby to bylo naposled?“