Blázen s bublifukem

Ráno nic nenasvědčovalo tomu, že se ten den zase, po nějaké době, možná pro někoho stanu bláznem. Vstal jsem jako obyčejně v pět třicet a pustil se do každodenní ranní rutiny.

Nakoupil jsem, posnídal, vyřídil pár služebních povinností a pak jsem byl chvíli s dvouletou vnučkou ve vnitrobloku. Spolu s ní si tam hráli ještě dva o něco starší kluci od sousedů. Jeden z nich vytáhl bublifuk. Vnučka chytala bublinky a nechtěla ani jít domů.

Před dvanáctou měla s rodiči pokračovat na Slovensko na návštěvu slovenské babičky a slovenského dědy. Nakonec se mi to podařilo. Slíbil jsem jí, že babička najde bublifuk a budeme vypouštět bublinky z balkonu. Na to slyšela a po chvíli skutečně foukala o sto šest a radovala se z toho, jak její bublinky krásně létají na všechny strany.
Rodiče dorazili načas. Pojedli, nabalili vše potřebné a vyrazili na další cestu. Rozloučili jsme se a manželka se vrátila do práce. Ovenka, naše pětadevadesátiletá prababička, spokojeně podřimovala ve svém „pelíšku“, který má s přibývajícím věkem stále raději.

Seděl jsem v kuchyni a chystal se na další povinnosti. V tom jsem ho uviděl. Na stole stál bublifuk. Asi tušíte, co mne napadlo.
Na tom balkoně mi ho vnučka nechtěla ani půjčit. Teď byl jenom můj. To musím využít. „No, ale co řeknou sousedi“, napadlo mne, „až uvidí starého dědka, jak fouká bublinky? Nakonec, co je jim po tom“, uzavřel jsem své uvažovaní, vzal bublifuk a vyrazil na balkon.

Svítilo sluníčko a bubliny byly nádherné. Některé byly duhové, další spíše do modra a některé zářily, jako by byly ze zlata. Bylo pravé poledne, přesně třináct hodin letního času, a většina bublin stoupala vzhůru. Některé až nad střechu našeho sedmipatrového činžáku.

Znovu mne napadlo, co na to sousedi, pokud mne uvidí. Najednou se mi vybavil jeden hodně vousatý vtip. Do blázince tehdy přijeli reportéři z „Rádia Jerevan“. Soudruh ředitel je provázel celým komplexem. Dokonce navštívili i pár pacientů.
Toho prvního se zeptali: „Soudruhu, jak se jmenujete?“ A on jim odpověděl: „Jsem Napoleon Bonaparte!“ To samé se opakovalo v každém dalším pokoji. Všichni pacienti tvrdili, že se jmenují Napoleon Bonaparte.
Pak se konečně dostali do ředitelské pracovny. „Soudruhu řediteli, není to nějaké divné? Všichni blázni tvrdí, že se jmenují Napoleon Bonaparte.“ Ředitel chvíli mlčel a pak zcela vážně odpověděl: „Těm bláznům nevěřte. Jediný skutečný Napoleon Bonaparte jsem tu totiž já!“

Jestli máte po ruce bublifuk, neváhejte a běžte to zkusit. Je to báječné. Stojí to zato, i kdyby o vás měl nějaký jiný blázen tvrdit, že jste blázni. Být bláznem s bublifukem je báječný zážitek. Ony totiž naše děti a vnoučata ví mnohem lépe než my, co je to krása a fantazie.