Bezdomovcův sen

Už jako malý kluk jsem slyšel, že nejhorší je, když člověk ztratí naději, když přestane snít. Včera odpoledne jsem u nás ve Frýdku viděl zasněného bezdomovce.

Stál na chodníku u svého kola, za kterým měl zavěšený dvoukolák, plný igelitek. Stál na chodníku a díval se někam vzhůru.

V první chvíli jsem si myslel, že pozoruje horkovzdušný balón, který v poslední době skoro denně přelétá nad naším městem. Jenže balón na obloze nebyl. Byl na ní černý mrak, který se blížil ke slunci. Vypadal jako pohádkový drak, kterému se po chvíli podařilo spolknout slunce.

Zarostlý chlapík měl v té chvíli zasněný výraz a vůbec nevnímal, co se děje okolo něj. Možná se právě ve svém snu proháněl oblohou, nebo mu obloha připomněla nějakou příjemnou vzpomínku.

Nevím. Projížděl jsem okolo autem a tak jsem se ho ani nemohl zeptat. Ale měl jsem radost, že jsem v jeho tváři viděl naději. Stará moudrost, kterou kdysi dávno vyslovil Seneca, říká: "Naděje je poslední útěchou v neštěstí."

Všichni okolo toho snícího bezdomovce spěchali, aby dostihli svůj sen. Jen on tam stál, snil si svůj sen a mně v té chvíli připadal spokojenější a šťastnější, než my všichni okolo něj.