Běž raději sama. Já se bojím ...

            „Běž raději sama. Já se bojím…,“ říkal jsem skoro šeptem mé ženě, když jsme na dovolené vystoupali na přírodní rozhlednu na Čertových kamenech. Dýchlo na mne stáří.

Pamatuj na svého Stvořitele ve dnech svého jinošství, než nastanou zlé dny... A člověk se bude bát výšek a úrazů na cestě... (Kazatel 12,1+5)

            Šalomoun se při vzpomínání na to, jak hledal smysl života nezávislý na Stvořiteli, dostává i k tomu, čím takové hledání končí – stáří a smrt. S obojím bychom měli počítat, a proto je dobré, když si všímáme příznaků, které jsou prvními signály toho, že se toto životní období blíží.

            Přiznám se, že jsem se tehdy na té rozhledně styděl. Kdysi jsem neměl problém lézt po skále nebo střeše a teď se bojím vstoupit na vachrlatou lávku a udělat posledních pět kroků k cíli...

            „Stáří je dětství bez iluzí,“ prohlásil už v 18. století francouzský duchovní Jacques Roux. I v dětství jsme se báli. Jenže jsme měli tátu a mámu, kteří nás v takové chvíli drželi za ruku a pomáhali nám, abychom ten strach zdolali.

            Když se na stáří znovu stanu dítětem, rodiče už asi mít nebudu a může se stát, že na strach zůstanu sám. Proto mi Šalomoun připomíná, ať pamatuji na Stvořitele dřív, než strach stáří vstoupí do mého života. Bůh mi totiž nabízí doprovod nejen když je mi dobře, ale i tehdy, když se začne smrákat.                                  

Bože, díky, že mne provázíš, když si stále více uvědomuji, že je tu podzim a zima mého života. Díky i za naději na nové jaro.

Článek je součástí mozaiky, kterou postupně vytvoří 366 dílů série s názvem "Na počátku všeho bylo Slovo". Najdete je v rubrice se shodným názvem.

Minulý díl:  Dřív, než vejde stáří ...