Ani 2000 let života ti nezaručí štěstí

        Pokud byste se zeptali prostého obyvatele Izraele, žijícího v době krále Šalomouna, co považuje za projev Božího požehnání, asi by vám odpověděl, že největším požehnáním je velká rodina, spousta dětí a hlavně pár šikovných a zdravých synů.

        Šalomoun o tom píše ve své písni, která je v Bibli zaznamenána jako Žalm 127:
"Hle, synové jsou dědictví od Hospodina,
   mzdou od něho plod lůna.
Čím jsou šípy v ruce bohatýra,
   tím jsou synové zplození v mládí.
Blaze muži, který jimi naplnil svůj toulec!
Nebudou zahanbeni,
   až budou v bráně jednat s nepřáteli." (Žalm 127,3-5)

        Děti jsou darem od Hospodina a šťastný je podle této písně ten, kdo jich má víc. Přesto Šalomoun v knize Kazatel napíše, že nám ani sto dětí nezaručí, že budeme na stáří šťastní. Nakonec se nám může stát, že nás nikdo ani důstojně nepohřbí.

        Šalomoun pak pokračuje dalším postřehem:
"A kdyby žil i dva tisíce let,
   ale dobra neokusil,
   což neodejdou oba na stejné místo?" (Kazatel 6,6)

        Pokud se člověk neumí radovat z darů, které mu v životě dal Bůh, pak je na tom podle Šalomouna stejně jako potracené dítě. Pokud stále vyhlížím budoucí štěstí a přitom opomíjím současné důvody k radostným oslavám, je jedno, zda žiji dva tisíce let, nebo se narodím jako mrtvý plod.

        To jsou dost odvážná slova. Šalomoun je ale král, a tak si může dovolit něco podobného napsat. Zkuste říci něco podobného stále nabručenému šéfovi nebo sousedce, která všem jenom závidí a vy se už léta musíte dívat na její stále zakaboněný obličej.

        Pravda je, že život bez radosti a štěstí vlastně ani není život. Přitom každý z nás máme tolik důvodů k tomu, abychom se s vděčností obraceli na Stvořitele. Pokud dýchám, chodím, chutná mi a mám okolo sebe pár dobrých lidí, pak mám vlastně vše, co potřebuji k tomu, abych i dnes prožil šťastný a spokojený den.

        Vždy jsem si přál mít dceru. Jenže mám dva syny a dceru žádnou. Nějakou dobu mne to trápilo. Pak jsem jednoho dne pochopil, že bych měl každé ráno děkovat za dva zdravé a šikovné kluky. Už ani nevím, co mne k této změně smýšlení přivedlo, ale fakt je, že od toho okamžiku jsem mnohem spokojenější a šťastnější, přestože dceru nemám.

        Myslím, že každý z nás by mohl vyjmenovat hned několik důvodů k tomu, abychom si společně pobrblali, jak je ten život nespravedlivý. Možná by se nám na chvíli ulevilo, ale pokud bychom se s tím, co nás trápí nevyrovnali, tak bychom jednou skončili mezi těmi, kteří se zapomněli radovat.

        Díky Šalomounovi si znovu uvědomuji, že nemá cenu vyhlížet zítřejší štěstí, které možná ani nenastane. Lepší je všímat si štěstí, které mohu mít hned teď. Tomu, kdo se neumí radovat dnes, by nepomohlo, ani kdyby žil dva tisíce let. A já ani v nejmenším nechci, aby to byl můj případ.