8) I spravedliví potřebují změnu (Mat.3,7-10)

Když jsem byl mladší, připadal mi Jan Křtitel jako revolucionář. V té době jsem zrovna viděl film, jehož hlavním hrdinou byl Che Guevara. A Jan mi připadal stejný....

Později jsem pochopil, že Jan Křtitel nebyl revolucionář, ale reformátor. Nechtěl založit nový řád. Přál si, aby Bůh změnil srdce spoluobčanů a Židé mohli znovu zakoušet požehnání, které Bůh zaslíbil svému lidu, když přijmou jeho rady.

Na stavu, jaký tehdy v Izraeli panoval, měli velký podíl farizeové a saduceové. Když je Jan spatřil v zástupu čekajícím na křest, obrací  k nim svou pozornost. Všichni čekají, že budou pochváleni a dáni druhým za příklad.

Musel to být šok, když Jan Křtitel začal své kázání k těmto vznešeným lidem: "Plemeno zmijí, kdo vám ukázal, že můžete utéci před nadcházejícím hněvem? Neste tedy ovoce, které ukazuje, že činíte pokání. Nemyslete si, že můžete říkat: 'Náš otec je Abraham!´ Pravím vám, že Bůh může Abrahamovi stvořit děti z tohoto kamení. Sekera je už na kořeni stromů; a každý strom, který nenese dobré ovoce, bude vyťat a hozen do ohně..."

Přiznám se, že pod vlivem těchto Janových slov, i pozdějších výroků Ježíše na adresu farizeů a zákoníků, jsem se na tuto vrstvu tehdejších obyvatel Judska díval přes prsty. Myslel jsem si, že to museli být hodně špatní lidé, když byli terčem takové kritiky.

Později jsem svůj názor na ně musel radikálně změnit. Farizeové už od svého dětství studovali spisy zákoníků a pak se snažili zákon uplatňovat v praxi. Lidé je za to obdivovali. Byli to lidé, které rodiče dávali svým dětem za vzor ctnosti a života podle zákona. Saduceové, kněží, se zase snažili zákon chránit před moderními výklady. Bránili tradice otců.

Když jsem zjistil svůj omyl, musel jsem hledat odpověď na otázku: „Proč jsou Jan a Ježíš vůči těmto vzorným Židům tak přísní?" Odpověď jsem našel jednou večer. Měl jsem za sebou úspěšný den. Vše se mi dařilo. Nebyl jsem si vědom žádného pochybení, pozdního příchodu, zvýšeného slova na děti... Prostě, byl jsem hrdý sám na sebe.

Večer jsem se před spaním modlil. Když mé rty řekly: „Pane, odpusť mi mé dnešní hříchy...", zarazil jsem se. V mé hlavě byla myšlenka: „A co by mi měl dnes Bůh odpouštět? Vždyť dnes jsem byl dobrý..."

Ježíš později tento problém vysvětluje v podobenství o dvou mužích, kteří se modlí v chrámu. Zatímco farizeus je sám se sebou spokojen a má pocit, že od Boha kromě pochvaly nic nepotřebuje, celník touží po Božím přijetí. Bůh vyslýchá obě modlitby a dává jim to, oč žádali. Farizeovi nic, protože nic nechtěl. A celníkovi dává ujištění, že mu odpouští  a přijímá ho zpět do nebeské rodiny.

Pane, ať si každý den jsem vědom, že Tě potřebuji. Vždyť i to, co se mi povede, je ze Tvé milosti. Pomoz mi, aby mé skutky chválily Tebe. Chraň mne před nebezpečím, že se sám sobě stanu bohem.