283) Pozvání do nebeského království (Matouš 20,1-7)

Ježíš se ve svých kázáních a diskuzích často věnuje otázkám spojeným s nebeským královstvím. Je to logické. Kvůli tomu přece přišel na naši Zemi, aby nás do svého království pozval. Proto se i nám snaží přiblížit, jak to u něj bude vypadat.

Jednou Ježíš svým posluchačům vyprávěl následující příběh: "Neboť s královstvím nebeským je to tak, jako když jeden hospodář hned ráno vyšel najmout dělníky na svou vinici. Smluvil s dělníky denár na den a poslal je na vinici.
Když znovu vyšel o deváté hodině, viděl, jak jiní stojí nečinně na trhu, a řekl jim: `Jděte i vy na mou vinici, a já vám dám, co bude spravedlivé.´ Oni šli.
Vyšel opět kolem poledne i kolem třetí hodiny odpoledne a učinil právě tak. Když vyšel kolem páté hodiny odpoledne, našel tam další, jak tam stojí, a řekl jim: `Co tu stojíte celý den nečinně?´
Odpověděli mu: `Nikdo nás nenajal.´
On jim řekne: `Jděte i vy na mou vinici.´ (Matouš 20,1-7)

Zde naše čtení přerušíme a závěr příběhu si přečteme příště. Ježíš tu své království přirovnává k vinici, na které je tolik práce, že hospodář průběžně nabírá stále nové dělníky. Po celý den. Začíná hned ráno a poslední pracovníky posílá pracovat ještě hodinu před ukončením pracovní doby.

První pracovali už o rána, poslední jen jednu hodinu. Všichni chtěli pracovat a hledali někoho, kdo by je zaměstnal. Někteří měli štěstí, že je hospodář najal hned ráno. Poslední možná jedenáct hodin prostáli na trhu a pomalu se už smiřovali s tím, že ten den půjdou spát hladoví. Dokážu si představit, jakou měli radost, když se objevil hospodář, který je alespoň na chvíli zaměstná.

Ježíš tu hovoří o zvláštní kategorii lidí. Tvoří ji ta nejchudší část národa. Jsou to lidé, kteří nemají trvalou práci. Každý den přicházejí na "pracovní úřad", kde čekají, zda si je někdo vybere na těžkou námezdní práci. Když měli štěstí, mohli se po práci najíst. Pokud je nikdo nenajal, šli spát s prázdným žaludkem.

Je pravděpodobné, že tito lidé tvoří největší skupinu Ježíšových posluchačů. Farizeové a zákoníci se na ně dívali přes prsty. Jejich chudoba z nich dělala lidi, o které podle učení duchovních vůdců, Bůh neměl zájem. Museli mít nějaký těžký hřích, když je Hospodin takto trestá. Nebo musela být jejich rodina zatížena nějakým hrozným proviněním některého z předků.

Ale dřív, než začneme duchovní vůdce horlivě odsuzovat, přemýšlejme nad tím, jaký vztah máme třeba k bezdomovcům, Rómům nebo homosexuálům. Nemáme někdy při setkání s nimi pocit, že my jsme něco víc? Opravdu se na ně díváme stejně, jako ostatní sousedy?

Ježíš ale ví, že právě v zástupu těchto lidí z té nejnižší kasty je nejvíc těch, kteří skutečně touží po životě ve společnosti, kde už takové kastování lidí nebude. Proto vypráví i tento příběh, který dokončíme příště. Dnes končeme konstatováním, že Bůh zve do Božího království každého člověka. A je mu jedno, zda je bohatý nebo chudý.

Pane, děkuji, že jsi pozval i mně. Chci Ti pomáhat přivádět do Tvého království i další lidi, bez ohledu na to, z jakého prostředí pocházejí.