241) Ježíš hostí pohany (Matouš 15,36-39)

O zázračném nasycení několikatisícového zástupu Ježíšem čteme v evangeliích dvakrát. Jednou u Betsaidy a podruhé u Dekapole. V mnohém jsou si tyto události podobné, ale v některých detailech se liší.

Podle Matouše "těch, kteří jedli, bylo čtyři tisíce mužů kromě žen a dětí. Potom propustil zástupy, vstoupil na loď a připlul na území Magadan." (Matouš 15,38+39) S ženami a dětmi těch nasyceným mohlo být klidně patnáct tisíc. To už je velká hostina.

Ale vraťme se v tomto příběhu kousek nazpět. Podle Matouše měl Ježíš krátce před touto událostí spor s farizei a zákoníky o tom, co člověka znečišťuje. A pohany, kteří bydleli v okolí Dekapole, považovali Židé také za nečisté.

Právě k těmto lidem se Ježíš vypravil poté, co farizeům řekl, že "ne co vchází do úst, znesvěcuje člověka, ale co z úst vychází, to člověka znesvěcuje." (Matouš 15,11) Možná tak chtěl dokázat, že při svém výroku, nad kterým se tito "svatí" urazili, myslel i na pohany.

Odtud Ježíš přešel zase ke Galilejskému moři; vystoupil na horu a posadil se tam.

Tu se k němu sešly celé zástupy a měly s sebou chromé, mrzáky, slepé, hluchoněmé a mnohé jiné. Kladli je k jeho nohám a on je uzdravil, takže se zástupy divily, když viděly, že němí mluví, mrzáci jsou zdraví, chromí chodí a slepí vidí; i velebili Boha izraelského. (Matouš 15,29-31)

Je tu něco zvláštního. Většinou, když se někde Ježíš posadí nebo postaví, tak káže. Jenže tady se posadí a uzdravuje. Žádné kázání. Jen mocné činy a zázraky. Proč u toho Ježíš nekáže o nebeském království? Proč žádná teologie, ale jen skutky milosrdenství?

Ježíš věděl, že tito lidé v té době nebyli připraveni na nějaké velké kázání. Zatím si neuvědomovali, že jim chybí něco duchovního. Strádali především fyzicky. Byli nemocní a toužili se uzdravit. A Ježíš jim jejich touhu naplnil. Věděl, že později začnou pociťovat potřebu i po duchovním uzdravení.

Vzpomínám si na dobu, kdy jsem si drastickou dietou poškodil zažívání. Žaludek mne bolel, když jsem měl hlad a když jsem něco pojedl, bylo to ještě horší. Pak jsem byl pár dnů v nemocnici, kde mne zase dali dohromady. Jednou ráno mi přinesli bílou kávu a rohlík s máslem. A já to mohl sníst. Vychutnával jsem tohle prosté jídlo jako nějaký zákusek.

Umím si představit, jak stovky lidí, které Ježíš během dne uzdravil, najednou dostávají hlad. Jídlo si s sebou ale nebrali, protože nepočítali, že budou s Ježíšem tak dlouho. Teď sledují, jak Ježíš uzdravuje další a další nemocné a přitom se jim začíná ozývat jejich žaludek.

Ježíš, jako Bůh, vidí, co si člověk myslí. Proto dobře věděl, co je další potřebou těchto lidí. Dal jim najíst. Předtím ale "vzdal díky" (Matouš 15,36) Řekl pohanům, že tuhle hostinu pro ně pořádá Hospodin, Bůh nejen Židů, ale i jejich. Tomu by měl patřit jejich vděk.

Pane, nauč mne se dělit s lidmi o to, co mi dáváš. A dej, ať i já dokážu vždy "vzdát dík" tak, aby věděli, že to, co dostávají, není ode mne, ale od Tebe, který vládneš celému vesmíru a chceš být i Pánem našich životů.